OSOBNOST MĚSÍCE: P. Oldřich Med

OSOBNOST MĚSÍCE: P. Oldřich Med
1. února

V měsíci únoru se seznámíme s organizátorem znovuotevření salesiánské oratoře v Brně-Žabovřeskách: salesiánem Oldřichem Medem.

Oldřich Med

"Duše jednou dostane lepší šat."

P. Oldřich Med, bratr našeho misionáře Jana Meda, se narodil 31. 7. 1914 v Jihlavě. Pocházel z početné, nábožensky uvědomělé katolické rodiny. V dětských letech ještě zažil divoké klukovské války mezi českou a německou mládeží v Jihlavě, ze kterých se nejednou vracel s rozbitou, ale tvrdou hlavou, která nebyla zvyklá vzdávat se a ustupovat od svých záměrů. Tuto, v rodině vštípenou houževnatost a neústupnost, v dobrém později velmi dobře uplatnil, když poznal dílo svatého Jana Boska na záchranu opuštěné a mravně ohrožené mládeže...

Do Fryštáku přišel v roce 1928. Měl za sebou čtyři třídy jihlavské reálky, studoval soukromě hlavně latinu, aby na konci roku složil zkoušky z látky čtvrté třídy na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. V noviciátě byl na Radně v Jugoslávii, kde složil 17. srpna 1930 první sliby. Vrátil se do Fryštáku a pokračoval v gymnaziálních studiích. Pátou a šestou třídu nastudoval podle přání představených v jednom roce. Pak s ostatními kleriky dokončil gymnázium maturitou v Kroměříži.


Po asistenci ve Fryštáku byl poslán studovat teologii do Turína na Crocettu. Kněžské svěcení tam přijal 20. července 1939. Sotva se vrátil do vlasti a začal působit v ostravském salesiánském ústavu, byl konec první republiky. Přišla okupace. Ředitel pražského ústavu, pozdější kardinál Štěpán Trochta, se ocitl v koncentračním táboře. Když se začaly valit z Východu zástupy německých válečných uprchlíků, zabírali pro ně okupanti jeden náš ústav za druhým. Po záboru ostravského domu v roce 1942 zůstal P. Med nějakou dobu v Ostravě a pokračoval ve stísněných podmínkách ve zbylých místnostech u kostela v práci s oratoří. Pak byl poslán do Fryštáku. V roce 1943 byl zabrán i fryštácký ústav. Byla ohrožena formace budoucích salesiánů. Tehdy se ukázala velkorysá neohroženost mladého P. Meda. Shromáždil rozprchlé aspiranty ve Dvorku u Přibyslavi a pokračoval v jejich formaci až do konce války. Nejednou to bylo spojeno s nebezpečím života, zvláště při přechodu fronty, ale zachránil tím českému salesiánskému dílu několik ročníků dorostu. Salesiáni mohli jeho zásluhou otevřít hned po válce své předválečné domy a začít nová díla.

Ve Fryštáku vybudoval Don Med salesiánský aspirantát, který posílal noviciátu každý rok kolem třiceti kvintánů rozhodnutých stát se salesiány. Sotvaže se české salesiánské dílo po válce trochu vzpamatovalo, přišel únor 1948. Po komunistickém puči začalo být brzy zřejmé, že církev čekají zlé časy. Ze salesiánů byl jako první uvězněn P. Med. Byl zatčen v říjnu v roce 1948 a v Jihlavě odsouzen na deset měsíců za šíření letáku, ve kterém bylo popsáno, jak hodlají komunisté likvidovat církev. Později se ukázalo, že přesně tak postupovali. Po návratu z vězení žil P. Med krátkou dobu v noviciátním domě v Hodoňovicích. V noci ze 13. na 14. dubna 1950 byl právě v Oseku u Duchcova, kde kázal bohoslovcům exercicie. Zůstal v Oseku s ostatními dovezenými salesiány v internaci. I tam pokračoval ve formaci mladých. To mu vyneslo přemístění do přísnější internace v Želivu u Humpolce. Tam byl šest let. Při likvidaci Želiva jako internačního kláštera byl převezen se zbytkem řeholníků na Mariánskou horu u Králík. Odtud byl s ostatními propuštěn, když se rázně ohradil proti plánu zřídit zde charitní domov, jehož chovanci měli být zbylí řeholníci, považovaní za obzvláště nebezpečné pro režim.

Po propuštění ho tehdejší brněnský kapitulní vikář O. Kratochvíl vyzval, aby šel do duchovní správy. Když zvážil svou situaci (StB ho považovalo za představeného a ostře ho sledovalo), souhlasil. Byl poslán do Měřína jako kaplan. Dlouho tu nepobyl. Putoval do Jihlavy, aby byl více pod dohledem. Opět jen jako kaplan. V Jihlavě byl sledován na každém kroku. Věděl, že v této době nemůže být spolubratřím nijak užitečný. Věnoval se plně vyučování náboženství a neohroženě hájil práva rodičů i dětí, aby mohly chodit na náboženství. Vyneslo mu to střet s tajemníkem a další přeložení. Tentokrát do jihomoravských Slavonic. Tam prožil několik let krátkého uvolnění proticírkevního tlaku po pražském jaru v roce 1968. Ale přišla normalizace a P. Med se opět stěhoval do Rosic u Brna. Tento kraj byl považován za nábožensky vlažný. Většinu lidí už zde náboženské hodnoty nezajímaly. A přece zajímaly. V krátké době se už zase pravidelně učilo náboženství, když ne ve škole, tak na faře. A kolik duchovních cvičení, obnov, porad a náboženských přednášek slyšela za ta léta jeho působení rosická fara, nespočítal ani on sám.

Don Med byl ochoten vždy riskovat. Nacházeli zde útočiště salesiánští spolupracovníci, začínající Dcery Panny Marie Pomocnice, i bývalí žáci z Fryštáku. Je neuvěřitelnou záhadou, jak při všem šikanování a mnohostranné činnosti stačil psát a překládat. Při tom zůstával klidný, vyrovnaný, v práci a modlitbě pravidelný jako hodiny. Řadu let byl sužován různými nepříjemnými příznaky stáří. Léků přibývalo, sil ubývalo, ale na faře v Rosicích byla pohoda, jako by tu Don Med měl zůstat navěky. Přihlásilo se několik plicních infarktů, ale svou pevnou vůlí se vždy zase zotavil a vše pokračovalo dál. Neumořen, neznechucen, pracoval na Boží vinici až do samého večera. A učil pracovat jiné. Teprve, když Bůh řekl: „Stačí“, poslušně ustal a odešel. Dočkal se předtím „sametové revoluce“ a pádu komunistického režimu. Jako člen provinciální rady byl u začátku obnovené salesiánské činnosti. Při vší činnosti v Rosicích, kde otevřel na faře oratoř, věnoval své síly Brnu. Začal organizovat znovuotevření oratoře v Žabovřeskách a stavbu slíbeného kostela Panny Marie Pomocnice, jehož postavení se už nedočkal.
Zdá se, že Donem Medem skončila hrdinná doba průkopnického zakládání českého salesiánského díla. Třikrát jsme začínali od nuly, ale neúmornou pracovitost prvních českých salesiánů vychovaných staříčkem Stuchlým, ke kterým patřil Don Med, nebylo možno udolat. Duchovní profil našeho vzácného spolubratra dokreslují slova z jeho závěti: „…nemám žádná přání, jen abych spasil svou duši a setkal se v nebi se všemi, které jsem měl rád a pro které jsem žil… pohřeb normální tam, kde to bude nejjednodušší… na těle nezáleží, je to jen odložený šat. Duše neumírá a jednou dostane šat lepší…“

Zemřel 23. 9. 1991. Bylo mu 77 let. Byl pohřben po zádušní koncelebrované mši svaté, kterou celebroval za účasti mnoha spolubratří salesiánů a diecézních kněží brněnský biskup Mons. Vojtěch Cikrle. Homilii pronesl tehdejší provinciál P. Ladislav Vik. Byl uložen do kněžského hrobu v Rosicích, kde dlouhá léta žil a pracoval.

Zpět na seznam osobností

Středisko mládeže          Farnost

Facebook střediska mládežeFacebook farnosti Brno-Žabovřesky

             ORC        

Facebook střediska mládeže