Sny Dona Boska

Sen v devíti letech

Don Bosko ve svých pamětech sám vypravuje svůj první sen takto:
Asi v devátém roce jsem měl sen, který mi zůstal po celý život hluboko v paměti. Zdálo se mi, že stojím na široké louce, po níž běhalo veliké množství chlapců. Jedni se smáli, jiní si hráli a ostatní kleli. Když jsem slyšel jejich Boha urážející řeči, skočil jsem mezi ně a chtěl jsem je bitím a káráním okřiknout. V tom okamžiku se mi zjevil ctihodný muž ve vznešeném rouchu. Sněhobílý plášť kryl jeho celou postavu. Jeho tvář se skvěla, že nebylo možné do ní pohlédnout. Zavolal mne jménem a kázal mi postavit se v čelo chlapců, při čemž poznamenal: „Ne bitím, ale vlídností a láskou si musíš získat tyto přátele. Začni je hned poučovat o ošklivosti hříchu a o ceně ctností!“ – Zmaten a zahanben jsem namítal, že jsem chudý a nevědomý chlapec, neschopný mluvit o nábožnosti těmto chlapcům. – Mezitím chlapci přerušili hádky, přestali křičet a klet a shromáždili se okolo tajemné osoby. Ihned, aniž bych se rozmyslel, co povím, zeptal jsem se ho: „Kdo jste vy, že vyžadujete ode mne nemožnosti?“ – „Právě proto, že se ti zdají nemožnými, musíš se přičinit poslušností a vědou, aby se ony stali možnými.“ – „Kde a jak nabýt potřebných vědomostí?“
„Pošlu ti Učitelku, pod jejímž vedením se můžeš stát moudrým, a bez ní každá moudrost je hloupostí.“
„Kdo jste, že se mnou tak rozmlouváte?“ – „Jsem synem té, ke které tě tvá matka učila třikrát denně se modlit.“ – „Moje matka mi zakázala bavit se s lidmi, které neznám. Povězte mi tedy vaše jméno!“ – „Na mé jméno se zeptej mé matky!“ (Panny Marie)
V tu chvíli jsem zpozoroval vedle něho vznešenou Paní majestátní tváře, oděnou pláštěm, který se celý skvěl, jakoby každý jeho bod byl třpytící hvězdou. Když zpozorovala mé rozpaky, pokynula, abych se k ní přiblížil. Chytila mne laskavě za ruku a pravila mi: „Podívej se!“ Ohlížím se a vidím, že se všichni chlapci poztráceli. Na jejich místě však stálo množství kozlů, psů, koček, medvědu a jiných zvířat.
„Hleď! Toto je pole tvého působení. Buď pokorný, statečný a silný, a to, co se nyní děje před tvými zraky s těmito zvířaty, ty musíš učinit s mými dětmi!“
Ohlížím se a hle! Místo divoké zvěře vidím krotké beránky, kteří vesele poskakovali kolem, jakoby chtěli oslavovat onoho Muže a Paní. Nato ale, stále ještě ve snu, jsem se rozplakal a prosil Paní, aby mluvila srozumitelně, neboť nechápu, co to má znamenat. Položila mi ruku na hlavu a řekla: „V pravý čas porozumíš všemu!“
Na tato slova mne probudil jakýsi šramot a vše zmizelo. Byl jsem přestrašen a zdálo se mi, že mne bolí ruce od ran, které jsem rozdával, a že mne pálí líce od facek, které jsem dostal od svých darebáků. Onen Muž a Paní a to co jsem slyšel, tak zaměstnávaly moji mysl, že jsem té noci už nemohl usnout.
Ráno jsem úzkostlivě vypravoval sen nejprve bratřím, kteří se mi vysmáli, a potom matce a babičce. Každý si ho vykládal podle svého. Bratr Josef pravil: „Budeš pastýřem ovcí, koz anebo jiných zvířat.“ – Maminka: „Kdo ví, zda nemáš být knězem!“ – Bratr Antonín: „Snad bude z tebe vůdce loupežníků…“ Ale babička, která mnohem lépe znala theologii, i když neuměla číst a psát, vynesla konečný úsudek: „Na sny není třeba dbát!“
Já jsem smýšlel jako babička, ale přece jsem onen sen nemohl z mysli vyhladit. O všem jsem mlčel a domácí mu nepřipisovali žádné důležitosti. Když jsem se r. 1858 odebral do Říma, abych tam u sv. Otce vyjednával o salesiánské kongregaci, tu on si dal o všem podrobně vypravovat, co mělo i nejmenší zdání nadpřirozeného. Tehdy jsem poprvé vypravoval tento sen, který jsem měl jako devítiletý chlapec. Papež mi rozkázal do podrobna jej vypsat a zanechat pro povzbuzení celé kongregace, která byla cílem mé cesty do Říma.

Sen o dvou sloupech v moři

Rád bych vám pověděl jeden sen, ale vězte, že ve snách se nemudruje, přece však jej vyložím pro váš duchovní prospěch. Vždyť bych vám pověděl i své hříchy, kdyby vám to prospělo a kdybych se nebál, že mi všichni utečete a že se dům zřítí. Měl jsem jej před několika dny.
Myslete si, že jste na mořském břehu, či na osamělém úskalí, že nemáte ani kousek země v dohledu, vyjma kus země pod nohama. Na rozsáhlé vodní planině lze vidět nesčetné množství lodí, uspořádaných k bitvě. Jejich přídě jsou zakončeny ostrým, železným zobanem v podobě kopí, které probodne a zraní vše co zasáhne. Lodě jsou vyzbrojeny děly, puškami a zbraněmi všeho druhu, hořlavinami a knihami, a postupují proti jediné, obrovské a vysokánské lodi. Pokoušejí se do ní vrazit své zobce, zapálit ji, nebo jakkoliv poškodit.
Tuto velebnou loď doprovází spousta lodic, je dokonale vyzbrojená, malé lodice od ní přijímají rozkazy a čile se otáčejí, aby se ubránily nepřátelskému loďstvu. Vítr je nepříznivý a zdá se, že i neklidné moře přeje nepřátelům.
Uprostřed nezměrné mořské pláně tyčí se z vln dva mohutné, vysoké sloupy a blízko sebe. Na jednom stojí socha Neposkvrněné, pod jejíž nohama splývá široký nápis: „AUXILIUM CHRIATIANORUM – POMOCNICE KŘESŤANŮ“ a na druhém mohutnějším a vyšším je Hostie v přiměřené velikosti a pod ní je jiný nápis: „SALUS CREDENTIUM – SPÁSA VĚŘÍCÍCH“.
Hlavním velitelem obrovské lodi je římský papež. Vida úpornou zuřivost a nebezpečné postavení svých věrných, svolává k sobě velitele podřízených lodí na poradu a k vypracování plánu. Všichni velitelé se shromažďují okolo papeže. Konají poradu, ale když se vichry rozběsnily a moře se zuřivě pěnilo, byli posláni, aby veleli svým lodím. Když pak nastal klid, dal papež znovu svolat své důstojníky (lodivody) a mezi tím velitelská loď pokračovala v plavbě.
Však tu se vrátila děsivá bouře. Papež stál u kormidla a všemožně se vynasnažoval aby uvedl loď mezi ony dva sloupy, z nichž kolkolem splývaly kotvy a velké háky, připoutané řetězy.
Nepřátelské loďstvo se žene útokem a všemožně se snaží, aby loď zajalo a potopilo. Někteří bojují spisy, knihami, hořlavinami, jimiž jsou nepřátelské lodě přeplněny, a snaží se vrhnout je na palubu papežské lodi. Jiné útočí děly, puškami a zobci. Boj se vzmáhal vždy vztekleji. Nepřátelské přídě prudce dorážely, ale jejich útok a námaha byly marny.
Znovu se vzchopí a metají veškeré své střelivo, zatím co obrovská loď hbitě a bezpečně pluje kupředu. Mnohdy se zachvěla pod hroznými údery, mnohdy její boky byly proraženy, ale hned zadul od obou sloupů vánek a štěrbiny se zacelily a díry se zacpaly.
Mezi tím nepřátelská děla se trhají, lámou se pušky, zobce a ostatní zbraně, rovněž lodě se tříští a potápějí. Zuřiví nepřátelé začali boj muže proti muži krátkou zbraní, pěstí, klením a zlořečením.
Tu byl papež smrtelně zasažen a padá. Okolostojící přibíhají a zvedají ho. Byl znova zasažen a umírá. Mezi nepřáteli zaznívá již radostný a vítězný pokřik, na jejich lodích zavládlo nevýslovné jásání.
Sotva však zemřel papež, už vstupuje jiný na jeho místo. Shromáždění důstojníci hned zvolili jiného, takže zvěst o smrti papeže přichází se zvěstí o zvolení nástupce. Nepřátelé pozbývají odvahy. Nový papež rozptýlil a přemohl všechny překážky a uvedl loď až mezi oba sloupy. Přivázal ji řetězem, který visel z přídě, na kotvu sloupu, na němž byla Hostie, a jiným řetězem, který visel na zádi, uvázal ji na opačném konci ke kotvě, která byla zavěšena na sloupě, na němž stála neposkvrněná.
Potom nastal hrozný zmatek. Všechny lodě, které až doposud napadali papežskou loď, prchaly zmateně, nerážely na sebe, tříštily se a potápěly se. Některé lodice, které udatně bojovaly na straně papeže, přivázaly se též k oněm sloupům.
Spousta jiných lodic, které ze strachu před bojem se skryly, očekávaly opodál opatrně, až v hlubinách moře zmizely trosky roztříštěných lodí, pak zvolna pluly k oběma sloupům, k nimž se přivázaly háky, které z nich visely, a tam zůstaly klidně a v bezpečí s hlavní papežskou lodí. Na moři zavládl klid.
Tu se Don Bosko otázal Dona Ruy: „Co myslíš o tomto vypravování?“ – Don Rua odpověděl: „Mně se zdá, že touto papežskou lodí je Církev a loďmi lidé, mořem pak svět. Ti, kdož hájí obrovskou loď, to jsou papežovi oddaní věřící, a ostatní jsou jejich nepřátelé, kteří se snaží ji zničit zbraněmi všeho druhu. Dva spásné sloupy představují asi úctu k Panně Marii a k nejsvětější Svátosti.“
Don Rua se nezmínil o smrti papeže a též Don Bosko ji mlčky pominul. Jen dodal: „Dobře pravíš, jen výrazy je třeba trochu opravit. Nepřátelské lodě to je pronásledování. Církev čeká velké soužení. Co se dosud dálo je v porovnání s budoucím téměř ničím. Nepřátelé představují lodě, které chtějí potopit papežskou loď. V tom zmatku zbývá jedině zvláštní úcta k blahoslavené Panně Marii a časté svaté přijímání. Využívejme jich co nejlépe a rozšiřujme je všude a mezi všemi.

Sen o růžové aleji

Jednoho dne 1847 jsem uvažoval o způsobech konání dobra, zvláště ve prospěch mládeže. Potom se mi zjevila Královna nebes a zavedla mne do čarokrásné zahrady. Bylo v ní podloubí překrásné a široké jako předsíň. Plazivé rostliny zdobily a obepínaly sloupy ratolestmi, bohaté na listí a květy, vzpínající se vzhůru k vrcholkům a proplétající se, rozprostíraly milé záclony. Toto podloubí směřovalo na krátkou cestu, na níž napohled se zdálo, že je loubí, a bylo pokryto nádhernými růžemi. Přeblahoslavená Panna mi pravila: „Sezuj si obuv!“ Když jsem se vyzul, dodala: „Běž touto alejí, máš kráčet touto cestou.“ Byl jsem spokojen, že jsem bos, poněvadž bych nerad pošlapal tyto něžné růže. Vydal jsem se na cestu, ale hned jsem ucítil, že tyto růže skrývají ostré trny, a nohy mi začaly krvácet. Učinil jsem několik kroků, ale byl jsem nucen se zastavit a vrátit se.
Řekl jsem své vůdkyni: „Zde je třeba obuvi!“ „Zajisté,“ odpověděla, „třeba výborných bot!“ – Obul jsem se a vydal jsem se znovu na cestu s malým počtem druhů, kteří se právě objevili a prosili, aby směli kráčet se mnou. Kráčeli alejí, ale kupředu se alej neobyčejné krásy zužovala a snižovala. Mnoho větví splývalo s výše a zvedalo se jako věnce, jiné splývaly nad cestou. Z kmene občas vyrážely větve na cestu, jinde tvořily hustou zeď a zatarasily kus cesty. Jiné se plazily nad zemí. Všechny byly obaleny růžemi a já viděl růže po stranách, shora i dole. Ještě jsem pociťoval bolesti nohou a nakláněje se, dotýkal jsem se tu a tam růží a pocítil jsem, že pod nimi se skrývá mnohem pichlavější trní. Přesto jsem kráčel vpřed. Moje nohy se zaplétaly do větví na zemi a byly rozdrásány. Odstraňoval-li jsem příčnou větev, která překážela v cestě, a sledoval-li jsem alej raději postraně, popíchal jsem se a krvácel nejen na rukou, ale po celém těle. Shora splývající růže skrývaly trny, které se mi vrážely do hlavy. Přesto jsem kráčel ku předu, povzbuzován Nejblahoslavenější Pannou. Občas mne zasáhlo ostřejší bodnutí, které působilo pronikavé bolesti.
Mezitím spousta těch, kteří pozorovali mou cestu touto alejí, volali: „Ach, Don Bosko kráčí stále jen po růžích. Klidně kráčí po růžích a vše se mu daří. Neviděli ovšem trny, které drásaly mé údy. Mnoho kněží, kleriků a laiků se vydalo za mnou na cestu s radostí, zvábeni krásou růží, ale jakmile pocítili, že nutno kráčet po ostrém trní, které všude číhalo, začínali naříkat: „Byli jsem oklamáni!“ Odpověděl jsem: „Kdo chce příjemně kráčet po růžích, ať zůstane zde, ostatní ať mne následují!“ – Mnozí se vrátili. Když jsem ušel už kus cesty, ohlédl jsem se po svých druzích. S velikou bolestí jsem viděl, že velká část se jich ztratila a ostatní se již obraceli a nechtěli se vrátit.. Rychle jsem se vrátil, abych je zavedl zpět, ale marně, poněvadž mne nechtěli ani slyšet. Začal jsem hořce plakat a naříkat: „Není možné, abych sám prošel tak namáhavou cestou!“ Brzy jsem se potěšil. Spatřil jsem přicházet zástup kněží a laiků, kteří přistoupili ke mně a rozhodně pravili: „Hle, tu jsme všichni tvoji, odhodlaní tě následovat!“ Vydal jsem se znova na cestu a předcházel je. Jen někteří pozbyli odvahy a zastavili se, ale většina došla se mnou až k cíli.
Prošli jsme celou dlouhou alejí, až jsem se octli v druhé rozkošné zahradě. Tu mne obklíčili moji následovníci, hubení a zcela rozdrásaní a zkrvavení. Tu zavál čerstvý větérek a jeho vánek rázem všechny uzdravil. Zavál jiný větřík a jako v pohádce byl jsem hned obklopen nesčetným množstvým chlapců, kleriků, koadjutorů i kněží, kteří se mnou začali vychovávat tuto mládež. Mnohé jsem dle podoby poznal, ale mnozí mi byli ještě neznámí. Když jsme došli na vyvýšené místo v oné zahradě, spatřili jsme velkolepou budovu, palác úchvatně umělecky zbudovaný. Překročili jsme práh a přešli do rozsáhlé síně, jejíž nádhera přesahuje všechny královské paláce. Byla posypána a vyzdobena svěžími růžemi bez trní a z nich se šířila libá vůně. Tu se mne otázala má vůdkyně, Nejblahoslavenější Panna: „Víš, co znamená, cos viděl a co vidíš?“ Odpověděl jsem: „Ne, prosím vás vyložte mi to.“ Tu pravila: „Věz, že cesta, kterou jsi kráčel mezi růžemi a trním, znamená tvůj apoštolát mezi mládeží. Musíš po ní kráčet s obuví umrtvenosti. Trny na zemi znamenají smyslné náklonnosti a lidskou přízeň nebo nelibost (sympatii neb antipatii), které svádějí vychovatele od pravého cíle. Zraňují jej, ba zastavují na cestě a překážejí v chůzi a v shromažďování věnců pro věčný život. Růže jsou symbolem vroucí lásky, kterou se mají vyznačovat všichni tvoji spolupracovníci. Jiné trny naznačují překážky, utrpení a soužení, která tě stihnou. Neztrácejte odvahu. Láskou s umrtvováním vše přemůžete a dosáhnete růží bez trní.“
Jakmile Matka Boží domluvila, probudil jsem se ve svém pokoji. Don Bosko pochopil povahu svého snu, a proto prohlašoval, že po něm jasně viděl před sebou cestu, kterou měl kráčet, že mu byly známy překážky a obtíže, které mu měli cestu uzavřít. Musel-li nicméně kráčet mezi hojným trním, byl jist vůlí Boží a přesvědčen o zdaru velkého svého poslání. Tímto snem byl Don Bosko napomenut, aby neztrácel odvahy pro ztrátu těch, kteří dle zdání byli určeni za spolupracovníky v jeho díle. První, kteří opouštějí alej, toť světští kněží, kteří se zpočátku věnovali sváteční Oratoři. Později došlí představují salesiány, kterým je přislíbena Boží pomoc a posila, naznačená vánkem větru. Později se Don Bosko přiznal, že tento sen či vidění se opakovalo víckrát v pozdějších letech. Totiž r. 1848 a 1856 a to se změněnými podrobnostmi. My jsme je zahrnuli v jediné opakování, abychom se zbytečně nezdržovali.
Ač toto tajemství Don Bosko nenechal pro sebe, přece dle výpovědi Josefa Buzettiho se jevila vždy živější úcta k Panně Marii. Používal vždy s užitkem svátků Panny Marie a měsíce května. Bylo zřejmě vidět, že se vrhl v náruč Božské prozřetelnosti a jako dítě v náruč matčinu. Rozhodnost, s níž beze stopy a váhání si počínal i v nejobtížnějších pracích a nesnázích, jasně svědčila, že před sebou sestavený plán a vzor, který následovat, a že mu bylo řečeno, co kdysi Mojžíšovi: „Inspice et fac secundum exemplar!“ (Podívej se a dělej podle příkladu!) Konečně dodejme, že občas mu unikala slova, z nichž důvěrné osoby vytušily mimořádné věci. Zdálo se, že asi představuje Pannu Marii zářící a vysoko trůnící před celým světem a vybízející všechny, aby se utíkali pod její ochranu.

Sen o 10 diamantech

10. září 1881 v den slavného jména Panny Marie byli salesiáni shromážděni v San Benigno Canavese a konali si duchovní cvičení. V noci ze dne 10. na 11. září, když jsem spal, nalezl jsem se v jedné krásně ozdobené dvoraně. Zdálo se mi, že se procházím s řediteli našich domů. Tu se před námi zjevil člověk v takovém jase, že jsme na něho nemohli ani hledět. Podíval se na nás a beze slova začal se procházet opodál nás.
Byl nádherně oblečen. Skvostný plášť pokrýval mu ramena. Na límci, kterým byl připjat, skvěla se tato slova: „Pia salesianorum societas anno 1881.“ (Zbožná salesiánská společnost roku 1881). Límec byl spojen stuhou, na konci které bylo napsáno: „Qualis esse debet.“ (Jaká má být).
Naši pozornost upoutalo 10 drahokamů. Neobyčejně se leskly. Na některé jsme mohli hledět jen s velkou těžkostí. Tři z nich byly na prsou. Na jednom bylo napsáno: „FIDES“, na druhém: „SPES“ a na tom, který byl na prsou: „CARITAS“. Čtvrtý drahokam byl na pravém pleci a bylo na něm napsáno: „LABOR“. Na pátém, který spočíval na levé pleci, bylo napsáno: „TEMPERANTIA“.
Druhých pět drahokamů zdobilo zadní část pláště. Byly rozděleny následovně: Největší a nejskvělejší byl ve středu a měl nápis: „OBOEDIENTIA“. Na prvním na pravé straně bylo toto: „VOTUM PAUPERTATIS“ (slib chudoby). Níže bylo : „PRAEMIUM“ (odměna), na druhém drahokamu. Na levé výše: „VOTUM CASTITATIS“ (slib čistoty). Záře tohoto vydávala neobyčejné světlo a přitahovala náš pohled, jako magnet přitahuje železo. Na nižším z levé strany bylo: „IEIUNIUM“ (půst). Paprsky všech pěti diamantů směřovaly proti prostřednímu diamantu.
Vysvětlení:
Aby nevzniklo nějaké nedorozumění, bude vhodné něco poznamenat. Tyto diamanty vyzařovaly zvláštní paprsky, které se vznášely jako nějaké plaménky a nesly na sobě tyto výpovědi:
Na drahokamu „FIDES“ zářila slova: „Sumite scutum fidei, ut adversus insidias diaboli certate possitis!“ (Vezměte štít víry, abyste mohli bojovat proti nástrahám ďáblovým – Ef 6,16).
Druhý paprsek měl nápis: „Fides sine operibus mortua est.“ (Víra bez skutků je mrtvá – Jakub). „Non auditores, sed ractores legis regnum Dei possidebunt.“ (Ne posluchači, ale činitelé zákona budou vládnout v Božím království – Jakub).
Na paprscích „SPES“ byly tyto nápisy: „Sperate in Domino, non in hominibus!“ (Doufejte v Boha a ne v lidi). „Semper vestra fixa sint corda, ubi vera sunt gaudia“. (Vaše srdce ať jsou zakotvena tam, kde jsou pravé radosti!).
Na paprscích „CARITAS“ bylo zase: „Alter alterius onera portate, si vultis adimplere legem meam“. (Neste břemena jeden druhého, chcete-li naplnit můj zákon). – „Diligite et diligemini!“ (Milujte a budete milováni). „Sed diligite animas vestra et vestrorum!“ (Milujte duše své i svých bližních!). „Devote Divinum Officium persolvatur; Missa attente celebretur; Sanctum sanctorum peramanter visitetur!“ (Božské oficium modlete se zbožně; Mši svatou konejte pozorně; Svatého svatých s láskou navštěvujte).
Na slově „LABOR“ bylo: „Remedium concupiscentiae; Arma potentissima contra omnes insidias diaboli.“ (Lék proti žádostivosti; Nejmocnější a je působivější zbraň proti všem ďáblovým nástrahám).
Na slově „TEMPERANTIA“: „Si lignum tollis, ignis extinguitur.“ (Nebuš-li přikládat dřevo, oheň uhasne). – „Pactum constitue cum oculis tuis, cum gula, cum somno, ne huiusmodi depraedentur animae vestrae.“ (Uzavři smlouvu se svým zrakem, se svým hrdlem, se spánkem, aby vaše duše nebyly tímto způsobem okrádány). – „Intemperantia et castitas non possunt simul cohabitare.“ (Nestřídmost a čistota nemohou spolu bydlet).
Pod paprsky „OBOEDIENTIAE“ stálo: „Totius est regnum caelorum.“ (Jejich je nebeské království). – „Divitiae sunt spinae.“ (Bohatství je trní). – „Paupertas non verbis, sed corde et opere conficitur.“ (Chudoba se zachovává ne slovy, ale skutky, srdcem a činy). – „Ipsa caeli ianuam aperiet et introibit.“ (Ona otevírá bránu nebe a vstupuje. Otevře – vstoupí).
POD PAPRSKY „Caritas“: „Omnes virtutes veniunt pariter cum illa.“ (S ní přijdou všechny ostatní ctnosti). – „Qui mundo sunt corde, Dei arcana vident et Deum ipsum videbunt.“ (Kdo jsou čistého srdce, vidí Boží tajemství a Boha samého budou vidět).
Pod paprsky „PROEMIUM“: „Si delectat magnitudo proemiorum, non detereat multitudo laborum.“ (Těšíš-li se na velikost odměn, nenech se odstrašit množstvím námah!) – „Qui mecum patitur, mecum gaudebit.“ (Kdo se mnou trpí, bude se se mnou radovat). – „Momentaneum est quod patimur in terra, aeternum est, quod delectabit in caelo amicos meos.“ (Chvilkové je, co trpíme na zemi, ale je věčné, co bude těšit mé přátele v nebi).
Pod paprsky „IEIUNIUM“: „Arma potentissima adversus insidias inimici.“ (Nejmocnější zbraň proti nepřítelovým úkladům). – „Omnium virtutum custos.“ (Ochránce všech ctností). – „Omne genus daemoniorum per ipsum sicietur.“ (Každý druh démonů je jím vymítán).
Široká růžová stuha okrašlovala spodní část pláště. Na jedné straně bylo napsáno: „Argumentum praedicationis: mane, meridie et vespere.“ (Látka na kázání ráno, v poledne i večer). – „Colligite fragmenta virtutum et magnum sanctitatis aedificium constituetis.“ (Sbírejte drobty ctností a zbudujete velikou budovu svatosti). – „Vae vobis, qui modica spernitis. Paulatim vos decidetis.“ (Běda vám, kdo pohrdáte maličkostmi. Pomalu upadnete).
Až dosud někteří ředitelé stáli, jiní se procházeli a všichni byli přestrašeni. Nikdo z nich neotevřel svých úst. Tu Don Rua jakoby bez sebe pravil: „Je třeba si to zaznačit, abychom to nezapomněli.“ Hledal pero, ale nenašel je. Vytáhl notes a hledá tužku, ale ani té nebylo. – „Já si to zapamatuji,“ pravil Don Durando. – „Já ale si to musím zaznačit,“ dodal Don Fagnano. A začal psát se stopkou růže. Všichni se tomu divili a viděli písmo a rozuměli mu. Když Don Fagnano skončil, Don Costamagna mu diktoval toto: „Láska všemu rozumí, vše snáší. Láska všechno přemůže, hlásejme ji slovy i skutky.“
Mezitím, co Don Fagnano psal, zmizelo světlo a nacházeli jsme se v úplné tmě. Tu pravil Don Chivarello: „Klekněme. Ticho! Modleme se, světlo opět přijde, vrátí se.“
Don Lasagna začal: „Veni, Creator Spiritus…“ potom: „De profundis…“ a nakonec: „Maria, Auxilium christianorum ora pro nobis“, při čemž jsme všichni odpovídali. A když jsme skončili s „Ora pro nobis“, zjevilo se světlo a osvěcovalo malou tabulku, na níž bylo napsáno: „PIA SALESIANORUM SOCIETAS, QUALIS ESSE PERICLITATUR ANNO SALUTIS 1900“. (Zbožná společnost salesiánská, jaké nebezpečí jí hrozí roku spásy 1900).
Za okamžik se všechno stalo jasnějším, takže jsme se mohli v šeru rozeznat. Uprostřed toho světla, které zesílilo, zjevila se opět ona osoba jako před tím. Výraz její tváře podobal se člověku, kterému je do pláče. Její plášť byl rozvrtán od červů, byl vybledlý a roztrhaný. Na místech, kde byly dříve drahokamy, bylo množství hlubokých děr, způsobených od molů a od jiného drobného hmyzu.
„RESPICITE ET INTELLIGITE!“ pravil nám muž. (Pohleďte, zamyslete se a pochopte!)
Zpozoroval jsem, že oněch deset diamantů se proměnilo ve stejný počet molů. Ti zuřivě rozežírali plášť.
Mezitím na místě „FIDES“ vynořilo se: „SOMNUS ET ACCIDIA“. (Spánek a lenivost).
Na místě drahokamu „SPES“ bylo: „RISUS ET SCURILITAS“. (Smích a šaškovství).
Na místě drahokamu „CARITAS“ bylo: „NEGLIGENTIA IN DIVINIS PERFICIENDIS.“ (Nedbalost ve službě Boží). – „Amant, quae sua sunt, non quae Jesu Christi.“ (Milují své zájmy, ne ty Ježíše Krista).
Na místě „TEMPERANTIA“ bylo: „GULA ET QUORUM DEUS VENTER EST.“ (Hrdlo a jejichž bohem je břicho).
Na místě „LABOR“ zase: „SOMNUS, FURTUM, OTIOSITAS.“ (Spánek, krádež, záhalka).
Na místě „CASTITAS“ bylo: „CONCUPISCENTIA OCULORUM ET SUPERBIA VITAE.“ (Žádostivost očí a pýcha života).
Na místě „OBOEDIENTIA“ nebylo nic jen velká a hluboká díra bez nápisu.
Na místě „PAUPERTAS“ zase: „LECTUS, HABITUS, POTUS ET PECUNIA.“ (Lůžko, oblékání, nápoje a peníze).
Na místě „PROEMIUM“: „PARS NOSTRA ERUNT, QUAE SUNT SUPER TERRAM.“ (Naším údělem budou věci pozemské).
Na místě „IEIUNIUM“ byla díra bez nápisu.

Když jsme to viděli, všichni jsme se přestrašili. Don Lasagna omdlel. Don Cagliero zbledl jako stěna a opíraje se o židli zvolal: „Je to možné, že by mohlo se až sem dojít?“ – Don Lazero a Don Guidazio byli jako bez sebe a chytili se za ruce, aby nepadli. Don Francesia, hrabě Cays, Don Barberis a Don Leveratto klečeli a modlili se držíce v rukou růženec.
V tom okamžiku bylo slyšet temný hlas: „Quo modo mutatus est color optimus!“ (Jak se změnila překrásná barva!)
Mezitím nastalo něco neobyčejného. V tom pološeru odehrál se neobyčejný úkaz. Z ničeho nic octli jsme se v husté, neproniknutelné tmě. Z ní se naráz vynořilo ostré světlo, které nabíralo podobu lidského těla. Naše oči to nemohly snést. Zpozorovali jsme však, že to byl spanilý mladík. Byl oblečen v bílý, zlatem a stříbrem protkávaný šat, celý lemovaný věncem lesklých diamantů. V jeho tváři se zrcadlila nejen hluboká, posvátná velebnost, ale i sladkost a láska.
Přiblížil se k nám a pronesl nám tato biblická slova: „Servi et instrumenta Dei omnipotentis, attendite et intelligite: Confortamini et estote robusti!“ (Služebníci a nástroje všemohoucího Boha, pozorně mě vyslechněte a vezměte na vědomí! Vzmužte se a buďte silní!) – „Quo vidistis et audistis est caelestis admonitio, quae nuno vobis et fratribus vestris facta est; animadvertite et intelligite sermonem: Iacula praevisa minus feriunt et Praeveniri possunt. Quod sunt verba signata, tot sint argumenta praedicationis.“ (Co jste viděli a slyšeli, je nebeské napomenutí, jehož se vám a vašim bratřím nyní dostalo; věnujte jim pozornost a rozumějte řeči: Předvídané střely méně bolí a můžete jim předejít. Každé vyznačené slovo budiž tématem promluv).
Indesinenter praedicate opportune, importune: sed quae praedicatis, constanter facite, adeo ut opera vestra sint velut lux, quae sicuti tuta traditio ad fratres et filios vestros pertranseat de generatione in generationem!“ (Neustále kažte, ať je to vhod či nevhod, ale co kážete, také vytrvale sami čiňte, to proto, aby vaše dílo bylo jako světlo, které by mohlo přejít jako bezpečné podání na vaše bratry i syny z generace na generaci).
„Attendite et intelligite: Estote oculati in tironibus acceptandis, fortes in colendis, prudentes in admitendis. Omnes probate, sed tantum, quod bonum est, tenete. Leves et mobiles dimittite!“ (Pozorně poslouchejte a rozumějte: Buďte obezřetní, když přijímáte žadatele, stateční v jejich výchově, moudří v připouštění ke slibům. Všechny vyzkoušejte a podržte jen to, co je dobré. Lehkomyslné a nestálé propusťte!)
„Attendite et intelligite. Meditatio matutina et vespertina sit indesinenter de observantia Constitutionum; si haec facietis, numquam vobis deficiet Omnipotentis auxilium. Spectaculum facti eritis mundo et angelis, et tunc gloria vestra erit gloria Dei!“ (Pozorně mě vyslechněte a rozumějte: Pravidelně zachovávejte ranní i večerní rozjímání podle předpisů Stanov. Budete-li to činit, nikdy vám nebude chybět pomoc Všemohoucího. Budete na podívanou světu i andělům; a tehdy vaše sláva bude slávou Boží).
„Qui videbunt saeculum hoc existens et alterum incipiens, ipsi dicent de vobis: A Domino factum est istud; et est mirabile in oculis nostris. Tunc omnes fratres vestri et filii vestri una voce cantabunt: Non nobis, Domine, non nobis, sed nomini tuo da gloriam!“ (Kteří budou žít na sklonku tohoto století a na počátku nového, řeknou o vás: „Bůh to učinil a je to podivuhodné v našich očích.“ Tehdy všichni vaši bratři a synové jednohlasně budou zpívat: „Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu dej slávu!“)
Tato poslední slova byla zpívaná a k hlasu, který k nám mluvil, připojilo se velké množství jiných, zvučných a melodických zvuků, takže jsme zůstali úžasem takřka bez sebe, a abychom neomdleli, dali jsme se s nimi do zpěvu. Jakmile se zpěv skončil, světlo ztemnělo. A tu jsem se probudil a zpozoroval jsem, že už počíná svítat a šeřit se.
Tento sen trval skoro celou noc. Ráno jsem byl úplně vyčerpaný. Obával jsem se však, abych jej nezapomněl, rychle jsem vstal a poznamenal jsem si několik bodů. Posloužily mi pak k tomu, abych se na všechno rozpomenul, co jsem zde napsal na Hromnice. Nemohl jsem si všechno zapamatovat. Ze všeho toho jsem si s jistotou konstatoval, že je Pán Bůh k nám milosrdný. Naše Společnost je požehnaná. Požehnává ji, ale přeje si, abychom my všichni přiložili ruce k dílu podle svých sil. Hrozícímu zlu budeme moci předejít, budeme-li kázat o ctnostech a neřestech, které jsme zde viděli, ale musíme i sami zachovávat, co kážeme druhým. Podobně musíme svým budoucím bratřím pro poučení zanechat, co se všechno pro Společnost učinilo a co se musí podniknout i v budoucnosti, aby se Kongregace zachovala. Zpozoroval jsem, že nás čeká mnoho trní, mnoho námah, což však přinese mnoho potěšení. Okolo roku 1890 velký postrach, okolo roku 1895 však triumfální vítězství. Maria, auxilium christianorum, ora pro nobis!

Sen o 14 stolech

Všichni hoši byli v rozkošné zahradě a seděli za stoly, které se stupňovitě zvedaly tak, že bylo možno dohlédnout nahoru. Dlouhých stolů bylo čtrnáct a byly uspořádány v rozsáhlé síni ve tři skupiny, ohrazené zdivem, které tvořilo podlahu. Dole kolem stolu postaveného na holé zemi, bez ozdob a náčiní, sedělo několik zasmušilých chlapců a jedli s nechutí jakoby vojenský komisárek, ale zcela ztuchlý a plesnivý, že budil odpor. Chléb ležel na stole uprostřed špíny a smetí. Seděli tam jako vepři u koryta. Chtěl jsem jim říct, aby odhodili onen chléb, ale odvážil jsem se jen se jich otázat, proč mají před sebou jen tak hnusný chléb. Odpověděli: „Musíme jíst chléb, který jsme si připravili a jiného nemáme!“ – Toť stav smrtelného hříchu. Stojí v knize Přísloví (Hl. I.): „Opovrhli kázní a nepřidrželi se bázně Boží a neuposlechli mých rad a vysmívali se veškerému mému napomínání. Proto jedí ovoce své práce a krmili se svými radami!“
Postupně jak se stoly zvedaly, byli hoši veselejší a pojídali vznešenější chléb. Byli krásní, zářící vždy větší nádherou a leskem. Jejich stoly byly pokryty umělecky vzácnými ubrusy, na nichž se třpytily svícny, džbány, vázy s neuvadlými květy, talíře s vybranými pokrmy. Neocenitelné bohatství! Počet těchto hochů byl veliký. To byl stav obrácených. Konečně nejvyšší stůl měl chléb nepopsatelný. Zdál se žlutý i červený a tatáž byla barva šatů a tváří jinochů, kteří se skvěli oslnivým leskem. Požívali neobyčejné radosti a každý se snažil sdílet ji se svými druhy. Svojí krásou, světlem a nádherou stolu neobyčejně převyšovali všechny, kteří seděli za nižšími stoly. To byl stav nevinnosti. – O nevinných a obrácených prohlašuje v knize Přísloví Duch svatý: „Kdo mne poslouchá, bude odpočívat beze strachu a bude mít blahobyt a bude prost bázně před zlem.“
Kupodivu, poznal jsem z oněch hochů všechny od prvního až do posledního tak, že nyní, vidím-li některého, zdá se mi, že sedí na svém místě u svého stolu. Udiven takovou podívanou, již jsem nemohl pochopit, spatřil jsem opodál jakéhosi člověka. Rozběhl jsem se k němu, abych se ho otázal, ale vtom jsem o cosi klopýtl a probudil jsem se na lůžku. Prosili jste mne o sen a já jsem vám jej vyložil. Nepřipisujte mu větší důležitosti, než zasluhuje. – Následujícího dne pravil Don Bosko soukromě každému chovanci, na kterém místě seděl. Aby sdělil pořádek, v němž seděli, začal od nejvyššího stolu k nejnižšímu. Tázali se ho, zda může někdo přesednout od nižšího stolu k vyššímu, přisvědčil s výjimkou nejvyššího, který vynikal nad ostatní. Jestliže od něho někdo vypadl, již se k němu nemohl vrátit. Tam bylo vyhrazeno místo pro ty, kdož zachovali křestní nevinnost. Byl jich skromný počet, ale mnoho jich bylo v druhé a třetí řadě.

Dopis z Říma

Moji drazí synáčkové v Ježíši Kristu!
Ať jsem blízko nebo daleko, myslím stále na vás. Přeji si jen jedno, abych vás viděl šťastné zde i na věčnosti. Tato myšlenka a toto přání mě přiměly, abych vám napsal tento dopis. Cítím, moji drazí, tíhu své odloučenosti od vás. To, že vás nemohu vidět ani slyšet mi působí takovou bolest, že si to nedovedete ani představit. Proto jsem vám chtěl napsat před týdnem tyto řádky. Ale neustálá zaneprázdněnost mi v tom zabránila. Přestože mi zbývá do návratu jen několik dní, chci uspíšit svůj příchod mezi vás alespoň dopisem, když to nemohu učinit osobně. Jsou to slova toho, kdo vás v Kristu Ježíši něžně miluje a musí s vámi mluvit otevřeně jako otec. Vy mi to dovolíte, že ano? Budete mi věnovat svou pozornost a uskutečníte, co vám řeknu.
Řekl jsem, že myslím stále a jedině na vás. Když jsem se tedy nedávno uchýlil večer do pokoje a chystal jsem se ke spánku, začal jsem se modlit, jak mě naučila má dobrá maminka. V tom se mi zdálo – ani nevím, zda jsem byl přemožen spánkem nebo zaujat nějakou vidinou – že se mi představili dva z mých bývalých chovanců z oratoře. Jeden z nich přistoupil ke mně, srdečně mě pozdravil a řekl: „Done Bosko, poznáváte mě?“
„Pravdaže tě poznávám“ odpověděl jsem. Pak dodal: „A pamatujete se ještě na mě?“
„Na tebe i na všechny ostatní. Ty jsi Valfré a byls v oratoři před rokem 1870.“
„Řekněte mi,“ pokračoval Valfré, „chtěl byste vidět chlapce, kteří byli v Oratoři tenkrát se mnou?“
„Ano, ukaž mi je,“ odpověděl jsem, „udělá mi to velkou radost.“ A Valfré mi ukázal všechny chlapce, jak vypadali v té době, postavou i věkem. Zdálo se mi, že jsem ve staré Oratoří, v době rekreace. Všechno bylo samý život, samý pohyb, samá radost. Ten běhal, ten skákal, ten vybízel ke hře. Tu hráli na žábu, tam zajímanou a s míčem. Na jednom místě stál kněz a hlouček chlapců mu visel na rtech jak vypravoval jakousi příhodu. Na jiném místě hrál klerik s jinými chlapci na „osle leť“ a na „řemeslníka“. Ze všech stran se ozýval zpěv, smích, všude kolem kleriků a kněží plno chlapců, kteří vesele povykovali. Bylo vidět, že mezi chlapci a představenými panuje velká srdečnost a důvěra. Byl jsem okouzlen tímto pohledem a Valfré řekl: „Vidíte, rodinné ovzduší přináší lásku a láska zase důvěru. Tak se otvírají srdce a chlapci se se vším svěřují beze strachu mistrům, asistentům a představeným. Jsou upřímní ve zpovědi i mimo ni a ochotně plní všechno, co se jim nařídí, protože vědí, že jim přikazuje někdo, kdo je miluje.“
V té chvíli se ke mně přiblížil druhý bývalý žák. Měl úplně bílé vousy a řekl mi: „Done Bosko, chcete teď uvidět a poznat chlapce, kteří jsou v Oratoři dnes?“ (Byl to Josef Buzzetti.)
„Ano,“ odpověděl jsem, „vždyť jsem je už měsíc neviděl.“ Ukázal mi je tedy. Viděl jsem Oratoř a vás všechny o rekreaci. Ale už nebylo slyšet radostný zpěv a křik, nebylo vidět onen ruch a život jako při první podívané. V jednání a výrazu mnoha chlapců byla vidět nuda, malátnost, rozmrzelost a nedůvěra, až mě to bolelo. Pravda, viděl jsem mnohé, jak si bezstarostně hráli a proháněli se. Ale nemálo jich stálo o samotě, opírali se o sloupy a trápili se bezútěšnými myšlenkami. Jiní postávali na schodech, na chodbách nebo na pavlačích směrem do zahrady, aby se vyhnuli společné rekreaci. Další se ploužili ve skupinkách, mluvili spolu polohlasně a vrhali kolem sebe podezřelé a zlomyslné pohledy. Občas se i usmáli. Ale byl to úsměv, doprovázený pohledy víc než podezřelými. Jsem si jist, že by se svatý Alois v jejich společnosti pořádně začervenal. I mezi těmi, co si hráli, jich bylo hodně znechucených, že dávali jasně najevo, jak je hra nebaví. „Viděl jste svoje chlapce?“ ptal se mě bývalý žák.
„Vidím je,“ povzdechl jsem.
„Ti jsou, panečku, jinačí, než jsme kdysi bývali my!“ zvolal ten zestárlý žák.
„Bohužel. Jaká otrava – tahle rekreace!“
„A zde vězí příčina, proč tak mnozí přistupují ke svátostem chladně a zanedbávají pobožnosti v kostele i jinde. Příčina, proč nejsou rádi tam, kde je Boží prozřetelnost zahrnuje veškerým dobrem pro tělo, pro duši i pro rozum, proč mnozí nejdou za svým povoláním, proč jsou nevděční k představeným, proč z nich rostou tajnůstkáři a reptalové, se všemi žalostnými důsledky.“
„Chápu, uznávám to,“ odpověděl jsem. „Ale jak tyto moje drahé hochy zase vzkřísit, aby znova nabyli té živosti, veselosti a srdečnosti jako kdysi?“
„Láskou.“
„Láskou? Copak nejsou moji chlapci dost milováni? Ty přece víš, jak je mám rád. Ty víš, co jsem pro ně vytrpěl a snášel za těch dlouhých čtyřicet let a kolik snáším a trpím dodnes. Kolik to bylo strádání, ponižování, protivenství a pronásledování, abych jim sehnal chleba, domov, učitele a hlavně abych se postaral o spásu jejich duší. Udělal jsem pro ně všechno, co jsem uměl a mohl. Jsou mojí celoživotní láskou.“
„Nemluvím o vás.“
„A o kom tedy? O těch, co mě zastupují? O ředitelích prefektech, učitelích, asistentech? Nevidíš, že jsou mučedníky studia a práce? Že obětují svá mladá léta pro ty, které jim svěřila Boží prozřetelnost?“
„Vidím, chápu. Ale to nestačí. Chybí něco, co je ještě důležitější.“
„Co to může být?“
„Aby byli chlapci nejen milováni, ale aby také sami chápali, že jsou milováni.“
„Ale copak nemají oči? Copak to nechápou? Nevidí, že všechno, co se pro ně dělá, dělá se jedině z lásky k nim?“
„Nikoli. Opakuji, že to nestačí.“
„Čeho je tedy třeba?“
„Aby z toho, že milujeme věci, které se jim líbí a že se účastníme jejich dětských zálib, poznali, že je milujeme i tehdy, když od nich vyžadujeme kázeň, studium, odříkání, které se jim přirozeně líbí méně. A aby se to naučili konat rádi.“
„Vyjádři se jasněji!“
„Pozorujte chlapce při rekreaci.“
Podíval jsem se a namítl: „A co zvláštního mám vidět?“
„Už tolik let se zabýváte výchovou mládeže a nechápete? Podívejte se lépe! Kde jsou naši salesiáni?“
Podíval jsem se a viděl, že jen málo kněží a kleriků bylo mezi chlapci a ještě méně se účastnilo jejich zábav. Představení už nebyli duší rekreace. Většina z nich se procházela, bavili se spolu a nevšímali si, co dělají chlapci. Jiní se dívali na rekreaci, ale chlapcům se nevěnovali ani myšlenkou. Další dávali pozor jen tak zpovzdálí, ale když se někdo něčeho dopustil, neřekli mu nic. Tu a tam sice některý chlapce upozornil, ale takovým tónem, že to byla spíš hrozba. Několik salesiánů se ještě pokoušelo vmísit se do nějaké skupiny chlapců, ale viděl jsem, jak se tito chlapci záměrně snažili, aby se učitelům a představeným vyhnuli.
Tu můj přítel pokračoval: „Copak jste za starých časů oratoře nebyl vždycky mezi chlapci a zvláště v době rekreace? Vzpomínáte si na ta krásná léta? Cítili jsme se jako v ráji a vzpomínáme na tu dobu s láskou, protože všechno se řídilo láskou a my jsme před vámi neměli tajemství.“
„Jistě, tehdy jsem měl radost ze všeho. Chlapci ke mně chodili s nadšením, chtěli se mnou mluvit, poslouchali s živým zájmem moje rady a řídili se jimi. Ale copak nevidíš, jak mi to dnes znemožňují ustavičné návštěvy, spousta práce i moje zdraví?“
„Dobrá, ale když nemůžete vy, proč to nedělají vaši salesiáni? Proč nenaléháte a nevyžadujete, aby jednali s chlapci tak, jak jste jednal vy?“
„Mluvím, že se mohu umluvit, ale mnozí už se bohužel necítí na takovou námahu jako kdysi.“
„A tak zanedbávají málo a ztrácejí mnoho. Mnoho jejich námahy se promarní. Ať mají rádi to, co se líbí chlapcům, a chlapci budou mít rádi to, co se líbí představeným, a tak usnadní jejich námahu. Příčinou nynější změny v Oratoři je nedůvěra některých chlapců k představeným. Kdysi se všechna srdce představených otvírala, hoši představené milovali a poslouchali je na slovo. Teď jsou představení považováni za nadřízené, nikoli za otce, bratry a přátele. Proto jsou spíš obáváni než milováni. Má-li tu být opět jedno srdce a jedna duše, je třeba pro lásku Ježíše Krista prolomit tu osudnou bariéru nedůvěry a nahradit ji srdečnou důvěrou. Pak bude vést poslušnost žáka, jako matka vede své dítě. Potom zavládne v oratoři zase pokoj a radost jako za krásných dob našeho mládí.“
„Ale jak prolomit tu bariéru?“
„Srdečnost k chlapcům, zvláště o rekreaci. Bez srdečnosti je láska nepochopitelná. Ale kdo nechápe, že je milován, nemůže mít důvěru. Kdo chce být milován, musí ukázat, že miluje. Ježíš Kristus se stal maličkým s maličkými a snášel naše ubohosti. To je Učitel srdečnosti! Učitel, kterého je vidět jen za katedrou, je pouhým učitelem a nic víc. Ale když jde s hochy o přestávce hrát, stává se jejich bratrem. Je-li někoho vidět kázat jen z kazatelny, řekneme, že nekoná ani víc ani méně, než je jeho povinnost. Ale když prohodí slovo o rekreaci, je to slovo milujícího. Kolik obrácení způsobilo několik vašich slov, která jste nečekaně pošeptal některému chlapci, právě když si hrál. Kdo ví, že je milován, miluje. A kdo je milován, dosáhne všeho, zvláště u mládeže. Tato důvěra spojuje chlapce s představenými jako elektrický proud. Srdce se otvírají, ukazují svoje potřeby a vyjevují své chyby. Tato láska pomáhá představeným snášet námahy, mrzutosti, nevděk, nepříjemnosti, nedostatky a nedbalosti chlapců. Ježíš Kristus nedolomil nalomenou třtinu a neuhasil doutnající knot. To je náš vzor. Pak už nikdo nebude pracovat jen proto, aby se mohl pochlubit; nikdo nebude trestat pouze proto, aby pomstil svou uraženou sebelásku; nikdo se nebude vyhýbat asistenci ze žárlivosti a ze strachu, aby ho někdo nepředčil; nikdo nebude pomlouvat druhé, aby si získal lásku a úctu hochů na úkor všech ostatních představených – čímž nedosáhne leč opovržení a pokryteckých lichotek; nikdo se nenechá zaslepit náklonností k jednomu stvoření tak, že by se mu věnoval na úkor ostatních hochů; nikdo nebude z lásky k vlastnímu pohodlí polevovat ve svatosvaté povinnosti asistence; nikdo z falešného lidského ohledu neopomene napomenout toho, kdo si to zasluhuje.
Bude-li vládnout tato pravá láska, nebude se hledat nic jiného než sláva Boží a spása duší, ale když tato láska ochabne, půjde všechno od deseti k pěti. Proč se láska nahrazuje chladnými příkazy? Proč představení přestávají zachovávat zásady výchovy, které jim Don Bosco předepsal? Proč se systém, v němž se předchází nepořádkům bdělostí a laskavostí, ponenáhlu nahrazuje systémem pohodlnějším a jednodušším pro toho, kdo poroučí? Proč se vyhlašují zákony, prosazované tresty, které vzbuzují nenávist a vyvolávají mrzutosti, a když se nedbá, aby se zachovávaly, přinášejí představeným opovržení a jsou příčinou velmi vážných nepořádků?
To je nevyhnutelný důsledek nedostatku rodinného ovzduší. Chceme-li tedy, aby se Oratoř vrátila k někdejšímu štěstí, je nutné vrátit se k osvědčenému systému: představený má být pro všechny vším. Má ochotně vyslechnout každou pochybnost nebo stížnost chlapců, bdít otcovsky nad jejich chováním a mít na srdci pouze duchovní i hmotné dobro těch, které mu svěřila Boží prozřetelnost. Potom už nebudou srdce nepřístupná a nebudou je ovládat určité tajnosti, které zabíjejí. Pouze v případě nemravnosti ať jsou představení neúprosní. Je lepší riskovat, že vyloučíme nevinného než že ponecháme v domě svůdce. Asistenti ať považují za velmi vážnou povinnost svého svědomí oznámit představeným všechno, co považují za urážku Boha v jakémkoli směru.“
Zeptal jsem se: „A jaký je hlavní prostředek ke znovunastolení takového rodinného ovzduší, takové lásky a důvěry?“
„Přesné zachovávání domácího řádu.“
„A nic jiného?“
„Nejlepším chodem oběda je ten, po kterém všichni dobře vyhlížejí.“
Tím zakončil můj bývalý žák svůj výklad. Já jsem se ještě s velkou nevolí díval na tu rekreaci, ale cítil jsem se přímo drcen stále vzrůstající únavou. Ta dosáhla nakonec takového stupně, že jsem jí už nebyl s to vzdorovat a tu jsem se náhle probudil a vzpamatoval. Stál jsem u postele. Nohy jsem měl tak opuchlé a působily mi takovou bolest, že jsem už nevydržel stát. Bylo hodně pozdě, proto jsem se odebral na lůžko, rozhodnut, že napíšu tyto řádky svým drahým synům. Vůbec netoužím po takových snech, protože mě velmi vyčerpávají. Na druhý den jsem se cítil jako polámaný a nemohl jsem se dočkat večera, abych si odpočinul. Ale sotva jsem ulehl na lůžko, sen pokračoval. MěI jsem před sebou dvůr, chlapce, kteří jsou teď v Oratoři a stejného bývalého žáka z Oratoře.
Začal jsem se ho vyptávat: „To, cos mi řekl, oznámím svým salesiánům. Ale co mám říci chlapcům Oratoře?“ Odpověděl mi: „Ať uznají, jak se představení, učitelé a asistenti namáhají a snaží z lásky k nim. Kdyby to nebylo pro jejich dobro, nepodstupovali by tolik obětí. Ať si pamatují, že pokora je pramenem veškerého pokoje. Ať umějí snášet chyby druhých, protože dokonalost není nikde na světě, ale pouze v nebi. Ať skoncují s reptáním, po kterém chladnou vřelá srdce. Ale nade vše ať se snaží žít v Boží milosti. Kdo nežije v míru s Bohem, nemá v sobě pokoj a nedokáže žít v míru s druhými.“
„Ty mi tedy říkáš, že mezi mými chlapci jsou i takoví, co nežijí v míru s Bohem?“
„To je první příčina nespokojenosti. Kromě ní jsou ještě jiné, o kterých víte a které je třeba odstranit; ale hovořit o nich teď by nemělo smysl. Ve skutečnosti nedůvěřuje pouze ten, kdo musí skrývat nějaká tajemství a kdo se bojí, aby nevyšla najevo, protože ví, že by se za ně musel stydět a měl by z toho velké nepříjemnosti. Nemá-li ve stejné době srdce pokoj s Bohem, žije v úzkosti, v neklidu, nesnáší poslušnost, pro nic za nic se rozčiluje, zdá se mu, že všechno jde špatně a jelikož samo nemiluje, myslí si i o představených, že ho nemají rádi.“
„Ale můj milý, copak nevidíš, kolik jich v oratoři přistupuje ke zpovědi a k přijímání?“
„Je pravda, že jich ke zpovědi chodí hodně. Ale zásadní chyba, které se mnozí přitom dopouštějí, je nedůslednost v předsevzetích. Zpovídají se, ale ze stále stejných chyb, ze stejných blízkých příležitostí, ze stejných špatných návyků, ze stejných neposlušností a ze stejného zanedbávání povinností. Tak to chodí měsíce a roky, u některých až do páté třídy gymnázia. Takové zpovědi mají cenu malou nebo žádnou. Proto nejsou pramenem pokoje a kdyby byl hoch v takovém stavu povolán před Boží soud, bylo by to velmi vážné.“
„A je v Oratoři hodně takových?“
„Vzhledem k celkovému počtu hochů, co jsou v domě, jich není mnoho. Podívejte se.“ A ukazoval mi je.
Podíval jsem se a viděl ty chlapce, jednoho po druhém. Ale u několika z nich jsem viděl věci, které mě hluboce zarmoutily. Nechci o tom psát. Ale až se vrátím, promluvím si s každým, koho se to týká. Teď vám jen povím, že je načase modlit se a pevně se rozhodnout, ne slovy, ale skutky, a ukázat, že i mezi námi žijí Comollové, Saviové, Besuccové a Saccardiové. Nakonec jsem se svého přítele otázal: „Chceš mi ještě něco říci?“
„Kažte všem, velkým i malým, aby si stále uvědomovali, že jsou syny Panny Marie Pomocnice. Že ona je zde shromáždila, aby je uchránila nebezpečí světa, aby se měli rádi jako bratři a aby chválili Boha i ji svým vzorným chováním. Že je to Panna Maria, která jim obstarává chléb a prostředky ke studiu svými nespočetnými milostmi a divy. Ať si připomenou, že jsou před svátkem své přesvaté Matky a že s její pomocí má padnout ona bariéra nedůvěry, kterou se i ďáblovi podařilo navršit mezi chlapce a představené a které zchytrale využívá, aby zničil určité duše.“
„A podaří se nám tu bariéru odstranit?“
„Určitě, budou-li velcí i malí ochotně snášet malá odříkání z lásky k Panně Marii a uskutečňovat to, co jsem vám řekl.“
Mezitím jsem se dál díval na své chlapce a když jsem viděl, jak se někteří z nich řítí do věčné záhuby, byl jsem zachvácen takovou bolestí u srdce, že jsem se probudil. Chtěl jsem vám povědět ještě mnoho důležitých věcí, které jsem poznal, ale čas ani okolnosti mi to nedovolují.
Končím. Rozumíte tomu, co si od vás přeje ten ubohý stařec, který strávil pro své drahé chlapce celý svůj život? Nic jiného, než aby se s patřičnými obměnami mohly vrátit šťastné dny prvotní Oratoře. Dny lásky a křesťanské důvěry mezi chlapci a představenými; dny ochoty a snášenlivosti jedněch vůči druhým z lásky k Ježíši Kristu; dny srdcí, otevřených s úplnou prostotou a zářivou nevinností; dny lásky a pravé radosti pro všechny. Potřebuji, abyste mě potěšili naději a slibem, že uděláte všechno, co si přeji pro dobro vašich duší. Vy si dostatečně uvědomujete, jakého štěstí se vám dostalo tím, že jste v Oratoři. Před Bohem vám prohlašuji: stačí, aby nějaký hoch vstoupil do salesiánského domu a Panna Maria jej okamžitě bere do své zvláštní ochrany.
Buďme tedy všichni zajedno. Láska těch, kteří poroučejí, i láska těch, kdo mají poslouchat, ať mezi námi vytvoří duchovní ovzduší svatého Františka Saleského.
Moje drahé děti, blíží se chvíle, která nás spolu rozloučí a já se odeberu na věčnost (poznámka tajemníka: zde Don Bosco přestal diktovat; oči se mu zalily slzami, nikoli z lítosti, ale z nevýslovné něžnosti, kterou prozrazoval jeho pohled a tón jeho hlasu; za chvíli pokračoval). Proto toužím, abyste vy, kněží, klerici i drazí chlapci, zůstali na té cestě našeho Pána, na které on sám si vás přeje mít. K tomu vám Svatý Otec, jehož jsem navštívil v pátek 9. května, posílá z celého srdce své požehnání.
O svátku Panny Marie Pomocnice budu už s vámi před obrazem naší milované Matky. Přeji si, aby se tento svátek slavil s veškerou slavnostností. Don Lazzero a Don Marchisio ať se postarají, aby bylo veselo i v jídelně. Svátek Panny Marie Pomocnice má být předehrou k věčnému svátku, který máme jednou všichni společně slavit v nebi.
Váš nejoddanější přítel v Ježíši Kristu, kněz Jan Bosco.

Středisko mládeže          Farnost

Facebook střediska mládežeFacebook farnosti Brno-Žabovřesky

             ORC        

Facebook střediska mládeže