PoVoživot

PoVoživot
4. prosince 2016

Na tuhle akci jsem se těšila fakt hodně dlouho! Jednak protože přijdu o tři dny nesnesitelné školy a konečně taky vypadnu z Brna a uvidím se se svojí táborovou partou. Abyste tomu rozuměli, tak nejsem zrovna ten člověk, který chodí do střediska často, víceméně se spíše účastním akcí střediskem pořádaných.

Letošní podzimní prázdniny se totiž uskutečnila jakási dvojakce… Na programu byla oprava dosavadní herny a další drobné práce. Pro účastníky tábora VoŽivot pak dobrodružství pokračovalo v Jeseníkách, kde o nás po celou dobu pečoval Dominik ve skvostném zázemí chaty Férovky. Ale vraťme se k tomu, co jsme za těch pět dní s vůlí Boží zvládli...

Jak si mnozí z vás měli možnost všimnout, tak se herna trošku změnila (samozřejmě k lepšímu). Toho se účastnili abych tak řekla ti manuálně zruční. To, co nás ale ještě více zaměstnalo, bylo listí. A tak se na scéně objevila četa hrabačů a odvážečů. Kolečko sem, kolečko tam a byla z toho pořádná kupa, do které si mnozí prostě museli skočit (jsem ráda, že jsme tím listím uspokojili i Zukyho).

Nastal den odjezdu a pár statečných se vydalo do mrazivého podhůří Jeseníků. Né že bychom byli nedochvilní, ale z jistých důvodů jsme zkrátka nestihli vlak. A tak jsme na jesenické nádraží dorazili v pozdních večerních hodinách. Dominik nám zajistil rychlý přesun na Férovku a za malou chvíli jsme se již vyvalovali na postelích. Věděli jsme totiž, že pátek bude pro nás vskutku náročný.

Tak jako v Brně, tak i v Jeseníkách bývá zima, častokrát ale krutější a vytrvalejší. A tak není divu, že každý chce mít před příchodem sněhové pokrývky dřevo pod střechou. Pustili jsme se do nošení a vození špalků, do stavby spadeného tee pee, do spravování přístřešku na dřevo a jeho střechy a do vození hlíny. V jednom nebo ve dvou by to byla záležitost na týden, ale nám šla práce pěkně od ruky (byli jsme totiž posilnění vydatnou stravou a teplým oblečením). Některé silné jedince neodradila ani tma, ani studený zimní déšť.

PoVoživot

V sobotu jsme se rozhodli zrelaxovat namožené svalstvo a vydali jsme se zavzpomínat na staré dobré časy. Prozkoumávali jsme okolí Rejvízu a zamířili jsme i do míst, kde stojí ona pověstná chata Marcela (čtěte MARČELLA, viz tábor Muna) nebo tam, kde se odehrávala část tábora Holendry, dokonči příběh. V rámci putování jsme poobědvali u Dominika a následně jsme se přesunuli k jeho sestře, kde jsme měli možnost pobavit se i uplatnit svoje ruce k nějaké práci. Já osobně jsem moc ráda, že jsme se u nic mohli zastavit, protože to jsou velmi milí a ochotní lidé. Pro mě jako brňačku bylo bezesporu největším zážitkem dojení kozy (koza měla na rozdíl ode mě trpělivost). Večer pak následoval ve volném duchu: odvážlivci se vydali ve tmě na koloběžkách k mechovému jezírku a ti zlenivělejší využili saunu nebo masážní vanu ve welnes Férovky.

V neděli jsme jako správní křesťané zamířili do jesenického kostela. Následovala velká objímačka s Dominikem a přesun na nádraží. Do Brna jsme dorazili sice unavení, ale pozitivně naladění. Touto cestou bych chtěla poděkovat všem, kteří nám umožnili zase porci zážitků a vskutku vyčerpávající program. DÍKY!!!

Marta Prchalová

 

Související galerie

Středisko mládeže          Farnost

Facebook střediska mládežeFacebook farnosti Brno-Žabovřesky

             ORC        

Facebook střediska mládeže