Já. Moje plavba životem. Moje schopnosti. Moje omezení.
My. Naše posádka. Společná práce. Společná radost.
Moře. Nové obzory. Odvaha. Život. Jen vyplout…

„Zlato a stříbro bylo vloženo do mého nitra. Představuji si je jako truhly pokladů z pohádek. Každou mám otevřít a perlové náhrdelníky, diamantové prsteny a pruty z platiny a stříbra dávat těm, kteří jsou mi posláni do cesty a kteří z nich budou mít užitek. Pohádkový není poklad, pohádkové je to, že zlatých šperků a černých perel neubývá – čím víc dávám, tím víc se truhlice plní. Běda člověku, který by svůj poklad zakopal, nevyužil, nerozdal, nezískal stříbro, které nepomíjí, kterým je možno se zdarma zásobit. Hřích snad ani není především to, že činím něco zlého, jako spíš, že truhlici zakopu a nerozdávám z pokladů nitra, že nevyužívám to dobré, co do mě bylo vloženo, že neživím plamen, který byl kdysi ve mně kdovíodkud zapálen, že nerozpečetěnou schránu nechám uvnitř duše, že nikdy v životě nenatáhnu plachty a loď nechám uvázanou u bóje. Jako bychom dovedli již jen učeně debatovat o tom, jaké je moře a pořádat diskusní večery na palubách lodí v přístavech, my, kteří jsme byli stvořeni, abychom vypluli! Učenci, kteří celý život prospekulovali, jaké je asi moře, ale nikdy nesmočili prst. Myslitelé, kteří se příliš zamilovali do pravidelné stravy v klidu přístavu a teplého jídla dvakrát denně. Hřích je nevyplout.“ (Marek Orko Vácha)