3. Adventní zastavení

Cíl:

  • Děti se mají seznámit s „typicky adventním“ biblickým úryvkem proroka Izajáše.
  • Děti si mají položit otázku: „Je cesta k mému srdci vyrovnaná, bez překážek?“ Co může tvořit překážky na cestě k mému srdci?
  • Děti si mají na základě uvedeného příběhu uvědomit, že Bůh nestojí na nedostižném místě a nečeká, až k němu po nějaké složité strmé cestě dojdeme s rizikem, že mineme cíl. Naopak, posílá na zem svého Syna, aby nám tu správnou cestu k Němu ukázal.
  • Děti si mají znovu lépe uvědomit, že hlavním smyslem adventu je příprava srdce pro Ježíše (bez překážek).

1. Z KNIHY PROROKA IZAJÁŠE…

„Hlas volá: Na poušti připravte Hospodinu cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná!“ Iz 40, 3 – 4

Jak děti úryvku rozumí?

2. CESTA…

Děti si mohou představit, že cesta na obrázcích vede k jejich domu… Vede k jejich srdci…


Která cesta je lepší? Pohodlnější? Bezpečnější?


Levá cesta je zpevněná, vyrovnaná. Nenajdeme v ní nerovnosti, výmoly…
Pravá cesta je blátivá. Vidíme na ní díry, ve kterých se drží voda a tvoří hluboké kaluže.
Lehce se na ní uklouzne a upadne…


Jak vypadá cesta k mému srdci? Nejsou na ní překážky nebo díry? Nezarůstá plevelem?


Co může být takovou překážkou nebo nerovností na cestě k mému srdci, jak o ní mluví prorok
Izajáš? Můžu udělat něco proto, aby se odstranila?


(Můžeme dětem připomenout, že největší „díra“, ba téměř propast, vzniká v případě velkého
hněvu a neodpuštění. Tím nedovolíme, aby se někdo k našemu srdci přiblížil. Cesta je tak
téměř neprůchodná.)


3. PŘÍBĚH


Boží dům a zahrada ležely ukryty ve velkém, temném a hustém lese. Lidé, kteří chtěli k Bohu dojít, museli nejprve najít správnou cestu a pak vynaložit velké úsilí, aby došli až do cíle. Cestou museli přelézt skaliska, přebrodit močál, prolézat úzkou soutěskou… Přesto se na tuto nejdůležitější cestu v životě vypravovalo stále větší množství lidí.

Chtěl se na ni vydat i malý Nico, třebaže byl ještě chlapec. Rozloučil se s rodiči a směle vykřikl: „Bože, čekej mě, už jdu!“

Zpočátku se mu šlo dobře. Slunce svítilo a svěží vánek mezi zelenými kopci mu čechral vlasy. Ale pak cesta vedla bažinou, močálem, mezi pokroucenými stromky, až ho zavedla ke skalám… Tak rád by Nico skály obešel, podlezl, nebo vymazal ze země… Ale nic z toho nebylo možné. Byl unavený a měl hlad. Znenadání se setmělo. Kudy dál? Nic nebylo vidět. Nico zakopával, odíral si kůži o tvrdou kůru, poškrábal si ruce i obličej. Nohy mu těžkly a odhodlání pokračovat v cestě se vytrácelo. Zdálo se, že po takové cestě se nedá jít dál. Napínal uši, jestli nezaslechne nějaký zvuk, který by mu pomohl najít správný směr. Nic. Jen ticho a tma.

Sedl si na kámen a rozplakal se. Když si protřel oči, zdálo se mu, že přece jen zahlédl v dálce slabounké světélko. Byla to jen taková jiskřička, ale s nadějí se vydal za ní. Bylo to světlo lampy pověšené u vchodu do chatrče. Z posledních sil zaklepal na dveře. Otevřel mu starý muž s hustým bílým plnovousem a dobráckým výrazem ve tváři. Usmál se na Nica a pozval ho dovnitř.

„Jen pojď dál, synku.“

„Děkuju. Asi jsem zabloudil.“

„Tady se člověk snadno ztratí. Posaď se, přinesu ti něco k jídlu. Dnes můžeš přespat u mne. A kampak máš namířeno?“

„Do Božího domu. Milý Pán Bůh mě čeká. Ale začínám si myslet, že tam nedojdu. Cesta je příliš náročná a nebezpečná.“

„Ano. Ale třeba sis nevybral tu správnou. Vidíš sám, že je tolik důležité najít cestu, po které se dá dojít do cíle.“

Vtom ho Nico přerušil: „Copak se nikomu nepodařilo cestu k Bohu najít?“ 

„Stala se zvláštní věc,“ pokračoval stařec. „Bůh čekal ve své zahradě a nikdo nepřicházel. Vyhlížel lidi, na které se tolik těšil. A nikde nikdo. Tak se rozhodl poslat na svět svého Syna, který byl lidem ve všem tolik podobný. Boží Syn si vzal svítilnu, aby všem ukazovala tu správnou cestu. Aby si lidé všimli jeho příchodu na svět, zazářila při jeho narození na nebi veliká zářivá hvězda. Od těch dob už lidé nemusí bloudit, znají cestu k Bohu do jeho zahrady.“ 

„Děkuji ti za tvou radu. A jak se vlastně jmenuješ?“, užasle se zeptal Nico.

„Jsem Melichar. Jeden z těch tří, co přišli jako první.“

B. Ferrero, Příběhy pro potěchu duše, Portál 2001; upraveno

    Vyhledávání v článcích

    Nejnovější články

    Všechny vás srdečně zveme na Farní den 21. 5. 2022. Mše sv. začíná v 10.30, následuje společný oběd a program pro všechny věkové kategorie!
    Zobrazit Stalo se  
    "Jak poznám, že mě miluje" je téma tradičního Žabovřeského rozmlouvání, které moderuje P. Zdeněk Jančařík a provází kapela Hany Pinknerové. Srdečně vás zveme!
    Zobrazit Stalo se  
    Zveme vás na Žabovřeské rozmlouvání s Vítem Ondráčkem na téma Dřevo a hřeby, které se uskuteční ve středu 11. května v 19.00 hod
    Zobrazit Stalo se  
    V sobotu 14. 5. 2022 se uskuteční salesiánská pouť naší farnosti na Křemešník.
    Zobrazit Stalo se  

    Kontaktní informace

      Foerstrova 2
          616 00 Brno
      541 213 110
      farnost@brno.sdb.cz

    Salesiáni v ČR

      Prosím čekejte...