Cíl:

• Děti mají pochopit rozdíl mezi darem a odměnou. Měly by chápat dar jako nezasloužený, bezpodmínečný.
• Děti si mají na základě uvedeného příběhu uvědomit, že nejcennějším darem, který můžeme darovat nebo kterým můžeme být obdarováni, je vztah.
• Děti si mají uvědomit, že největším darem, který dostáváme (zcela zdarma a nezaslouženě) je Boží Syn, který přišel na tento svět, aby se nám podobal ve všem kromě hříchu (žil vztah s námi a mezi námi) a daroval nám svůj život.

1. DÁREK – DAR

Dostáváme rádi dárky?

K jakým příležitostem? (K svátku, k narozeninám…)

Dárky dostáváme k různým příležitostem, ale nejčastěji nezaslouženě.

Co jsme museli udělat proto, abychom se mohli narodit? (Neměla by spíš dárek v den našich narozenin dostat maminka, která nás na svět přivedla? Nebo oba rodiče, že nás přijali?) A přesto nám naši blízcí a přátelé chtějí dát najevo, že jsou rádi, že jsme na světě a dávají nám dárky. Dárek „za něco“ je vlastně odměna. Můžeme být odměněni za pěkné vysvědčení, za 1. místo v soutěži, za dobrý skutek. Ale dárky nejčastěji dostáváme „jen tak.“

Ti, kteří nám chtějí udělat opravdu radost, přemýšlí nad tím, co by nás potěšilo. (Desetileté holčičce by asi neudělal radost holicí strojek, tatínkovi zase dlouhovlasá česací panenka, pětiletý chlapeček by se nejspíš neradoval z krásných kožených lodiček na vysokém podpatku… )

Co by si děti opravdu přály, co by je potěšilo?

Ze kterého dárku, který kdy v životě dostaly, měly největší radost?

Ze kterého dárku měli největší radost rodiče? (třeba v době svého dětství…)

Děti si mohou uvědomit, že každý dárek – každá věc časem omrzí, opotřebuje se nebo doslouží… Dárek, ze kterého měli radost rodiče ve svém dětství, už je nejspíš jen vzpomínka… Nepřináší potěšení a radost trvale.

Existuje dárek, který se neomrzí, neopotřebuje?

Dárek, který je ještě cennější než jakákoliv věc?

Umí si děti představit, že by se někdo z jejich blízkých (sourozenec, jeden z rodičů…) dostal do karantény, např. z důvodu onemocnění koronavirem? Jaké by byly Vánoce bez rodičů, bez sourozenců, pokud by se celá rodina nemohla setkat?

Žádný dárek nám jejich blízkost nemůže vynahradit. Vztah našich rodičů, sourozenců, jsme si nijak nemuseli zasloužit, i ten dostáváme jako dar – ničím nenahraditelný.

Bůh nám dal ten nejcennější dar – svého jediného Syna, aby žil na zemi s námi, byl kromě hříchu jedním z nás.

2. PŘÍBĚH

„Mám ještě něco udělat?“ zeptala se sekretářka. Velmi zaneprázdněný ředitel mrkl na hodinky a prohlédl si diář. „Už bychom měli být pryč. Teď už moc práce neuděláme.“

Sekretářka se usmála: „Ale ještě tu máte seznam dárků pro syna. Nezapomeňte, že za tři dny jsou Vánoce.“

„Ještěže jste mi to připomněla!“ Ředitel si povzdychl. „Bojím se, že se na mě bude trochu zlobit. Nejspíš právem, protože mám na rodinu tak málo času. Když večer přijdu domů, syn už spí. Skoro nikdy nemáme čas si popovídat. Ale aspoň o Vánocích chci, aby ode mě dostal pořádný dárek. Jenomže… kde na to vzít čas? Víte co? Kupte ho vy. Na penězích nezáleží. Přečtěte si seznam a kupte všechno, co si syn přeje.“

Sekretářka otevřela dopis od syna, potřásla hlavou a usmála se: „Víte, že vaše příkazy vždycky splním, ale tentokrát to opravdu nejde.“ „Proč ne? Copak si osmileté dítě může přát věc, kterou nemůžu koupit? Ukažte mi ten seznam!“

Sekretářka mu mlčky podala synův dopis. Ředitel si ho přečetl:„Milý tatínku, k Vánocům bych si přál, aby sis celý příští rok každý den (nebo skoro každý den) našel půlhodinu času, abychom mohli být spolu. Nic jiného opravdu nechci. Mám tě totiž rád! Tvůj František.“

B. Ferrero, Příběhy pro potěchu duše, Portál 2001; upraveno