Blahoslavená Laura Vicuña

Laura se narodila 5. dubna (kolikáté by příští víkend měla narozeniny, ha?!) 1891 v jihoame­rickém Chile, a i když její život nebyl vůbec dlouhý, stihla toho za kraťounkých 12 let spoustu!

Její tatínek byl voják a pocházel z významné šlechtické rodiny, proto jeho bratrům nešlo vůbec na rozum, proč si za nevěstu vybral „obyčejnou„ švadlenku Mercedes. Po vypuknutí občanské války museli mladí manželé s malinkatou čtyřměsíční Laurou utéct pryč z města, stovky kilometrů dolů na jih. V novém bydlišti k Lauře přibyde o pár let později mladší sestřička Julie. Holčičky jsou však ještě malé, když jim tatínek náhle umírá na zápal plic. Mamince zbyde po jeho smrti jen malý obchůdek, který moc nevydělává, ke vší smůle ho ještě nějaký zloděj celý vykrade. I když se malá Laura snaží v obchodě pomáhat, moc peněz nevydělají. 

Maminka se nakonec rozhoduje jít hledat obživu jinam a s děvčátky se pěšky vydává přes vysoké hory na hranicích s Argentinou do neznáma. Konečně nachází práci – na statku bohatého chovatele dobytka Manuela Mory. Nenesou se o něm vůbec dobré zvěsti, ale maminka je vyčerpaná a je ráda, že nakonec vůbec něco našly. V blízké vesničce je dívčí škola, kterou vedou sestry salesiánky, maminka tam Lauru i Julii hned přihlásí, holky bydlí u sestřiček na internátu, a k mamince se vrací jen někdy na neděli. Po mamince se oběma stýská, ale salesiánky se o ně moc hezky starají, sestra Rosa o ně láskyplně pečuje, sestra Ana Maria zase Lauru připravuje k 1. sv. přijímání. Jediná věc Lauru pořád trápí, není už úplně malá a vidí, že maminka žije s hrubiánským Morou, který se chová špatně k lidem i zvířatům a nechce od něj odejít, i když Mora řeči o tom, že si maminku vezme, už dávno přestal vést, stejně to s ní vůbec nemyslel vážně. Laura se za maminku rozhodne co nejvíc modlit, prosí, aby se Bůh dotkl maminčina srdce a dal jí sílu násilníka Moru opustit.

Lauře je pouhých deset let, když na internát míří Don Cagliero, přívětivý spolupracovník Dona Boska. Laura ho chce poprosit, zda by se mohla stát salesiánkou, ale sestry jí s láskou domlouvají, je na to ještě příliš malá. Nastávají prázdniny a Laura se musí vrátit na statek. Statkář si jí nikdy nevšímal, ale Laura začíná růst do krásy, což mu neujde. Nadutý a bohatý Mora je zvyklý, že ho všichni poslouchají a nikdo se mu nedovolí postavit jakkoliv na odpor, všichni jsou na něm závislí, patří mu v kraji půda, statek, dobytek. Na statku se na jaře pořádá slavnost cejchování dobytka a Mora se rozhodne, že si na ní s Laurou přede všemi zatancuje. Strašlivě se rozzuří, když ho Laura odmítne, je totiž absolutně zvyklý, že se ho všichni bojí a nikdo by si mu nedovolil postavit na odpor. Vztek si zchladí na ubohé mamince, kterou v noci po takovém nevídaném ponížení surově zbije. Když není po jeho, rozhodne se pro pomstu – přestane Lauře platit školné u sester. Však ona doleze s prosíkem, kam by přece šla! Ale sestry salesiánky situaci vidí a nechají Lauru studovat úplně zdarma. 

Laura je otřesená ponižující situací, ve které bezbrannou maminku viděla – stejně jako se Pán Ježíš obětoval jakožto dobrý pastýř za každou ze svých ztracených oveček, se i ona chce se za maminku obětovat. Studuje, modlí se, chodí ke svátostem. V létě však přichází povodně, vše navlhne a Laura z toho onemocní. Z prochladnutí se postupně vyvine vážná tuberkulóza a Laura už nemůže dál pokračovat ve studiu. Žije s maminkou v pronajaté místnosti, kterou jim Mora, snad z hanby, čeho se před lidmi dopustil, platí, ale je čím dál slabší a nakonec 22. ledna 1904 umírá. 

Po její smrti se maminka přestala bát a našla sílu po letech  otrockého postavení od násilníka Mory odejít. Na internátě na Lauru její spolužačky také nikdy nezapomněly, stala se jejich vzorem. A lidé z širokého okolí a později po celém světě prosí Lauru v nebi o přímluvy, které jsou vyslyšeny.

Chceš být jako Laura?! Tak co třeba takhle:

Raduj se ze života a z maličkostí

·         Vše, s čím si nevíš rady, vlož s velkou důvěrou do modlitby

·         Už teď se můžeš začít modlit za svého budoucího manžela nebo manželku

·         Neboj se  – stejně jako malá Laura – ozvat, když se někomu děje bezpráví

·         Tvé tělo patří jen tobě, zaslouží si úctu a respekt