Svatý pro třetí tisíciletí – Sean Devereux      

                                                                                                     
Jsme v africkém Somálsku. Je sedm hodin večer, 2. ledna 1993. V přístavu Kismayu mladý dobrovolník OSN Sean Devereux vychází ze svého bytu na své pracoviště, vzdálené asi čtyři sta metrů. Z bezpečnostních důvodů jezdí obyčejně autem. Dnes je nucen jít pěšky. Ve stínu ukrytý vrah čeká na nejvhodnější okamžik, aby Seana zastřelil. Za několik okamžiků se ozvou tři výstřely a Sean klesá k zemi. Sbíhají se lidé. „Sean je mrtev! Seana zastřelili!“, volají lidé na místě atentátu. Zahynul idealista s příslovečným anglickým humorem a nepředstavitelnou odvahou. Bylo mu teprve 28 roků. Afričtí samovládci se ho báli pro odvahu, s jakou odhaloval jejich špinavé intriky. Sean jim překážel, a proto musel „zmizet“.  

Sean měl dvě slabiny: rád cestoval a měl rád chudé. V deseti letech byl s rodiči na Srí Lance. Při balení věcí si matka všimnula, že zmizelo dětské oblečení. „Kam jsi ho dal?“ tázala se matka. „Na pláži jsem viděl chudé děti, nic na sobě neměly, tak jsem jim dal jedny šaty“, omlouval se Sean.

Vzpomínky na bídu rozvojových zemí jej provázely po celou dobu studií. Rodiče ho zapsali na salesiánskou kolej ve Farnborough. Mezi studenty přicházeli často misionáři z Afriky, poněvadž tamní provincie se starala o dvě střediska v Libérii.

Když končil střední školu, setkal se s papežem Janem Pavlem II., mohl mu podat ruku a prohodit s ním pár slov. Příklad Svatého Otce mu potvrdil plán pracovat pro africké děti. Ale nejdříve musel dokončit studia. Vystudoval fakultu tělesné výchovy a geografie na univerzitě v Birminghamu.

V roce 1989 odletěl do Libérie a vyučoval tam v salesiánské misii v Tappitě. Tři roky po jeho příchodu, vypukla v Libérii strašlivá občanská válka.

Sean se dostával velmi často do velice nebezpečných situací. Jednou vezl potraviny do uprchlického tábora Zwedra pro 14 tisíc hladových obyvatel. Zastavily ho bandy tehdejšího libérijského prezidenta Charlesa Taylora a poručily mu, aby jim předal potraviny a zmizel. Sean se nedal zastrašit. Jeden voják mu začal šermovat pistolí před nosem a vyhrožoval. Urostlý profesor drzáka odstrčil. Vrhli se na něj a nejspíš by ho ubili, kdyby se jej nezastal jeden z vojáků. „Přestaňte ho týrat! To je můj učitel, mister Sean!“ Díky zásahu bývalého žáka mohl Sean pokračovat dále se svým konvojem.

V září 1992 se vylodil v přístavu Kismayu. Somálsko se zmítalo tehdy ve vojenském a politickém zmatku. Sean se hned zapojil do organizování potravinové pomoci. Po potravinách pásly vládní i vzbouřenecké tlupy. Sean byl nepodplatitelný, nedal se nikým a ničím zastrašit.

Odhalil špinavé obchody se zbraněmi mezi Západem a rozvojovými zeměmi. Před kamerami BBC veřejně odsoudil tyto aktivity sledující jen osobní sobecké zájmy mocných za cenu mnoha nevinných životů. Zveřejnil i jména viníků a válku nazval etnickou čistkou, za kterou stáli konkrétní lidé.

Tímto prohlášením vynesl nad sebou rozsudek smrti. Exekuce nedala na sebe dlouho čekat. Sean byl zastřelen.

Tajemník OSN, Butrus Ghali, poslal Seanovým rodičům děkovný dopis. V něm svými slovy opakoval životní program Seana: „Dokud mé srdce bije, musím dělat to, co si myslím, že mohu udělat, tedy pomáhat těm, kteří jsou na tom hůře než my“.

Nemůžeme změnit celý svět, ale můžeme udělat někomu radost, třeba jako malý Sean, který rozdal své věci chudým dětem. Také my se můžeme rozdělit s druhými a potěšit je. Rodiče ti poradí, jak na to.