Titus Zeman

OBĚŤ ZA DUCHOVNÍ POVOLÁNÍ

Pocházel z početné rodiny žijící na okraji Bratislavy. Stal se salesiánem, knězem a profesorem. V roce 1946 byl potrestán pro nesouhlas s odstraněním křížů. Na zrušení řeholních seminářů reagoval tak, že pomáhal seminaristům překročit hranice. Doprovázel je až do Turína, aby se mohli stát kněžími. Při převádění třetí skupiny byl zatčen. Když se po letech dostal z vězení, měl následkem mučení podlomené zdraví a zemřel proto předčasně.

Narodil se 4. 1. 1915 ve Vajnorech na severovýchodním okraji Bratislavy jako první z deseti dětí Anežky a Jana Zemana. V květnu 1923 poprvé přijal Eucharistii. V deseti letech prodělal vážné onemocnění, ze kterého se náhle uzdravil na přímluvu Panny Marie, patronky Slovenska, a učinil jí slib, žese stane salesiánským knězem.

Na začátku září 1927 nastoupil do salesiánského institutu v Šaštíně a 18. 7. 1931 začal noviciát v klášteře Hronský Beňadik. Salesiánské časné sliby složil 6. 8. 1932 a 7. 3. 1938 sliby věčné. Už od září 1937 studoval na gregoriánské univerzitě v Římě teologii a ve studiu pokračoval v Chieri u Turína. Kněžské svěcení přijal 23. 6. 1940 v Turíně. Vrátil se do svého rodiště, kde 4. 8. 1940 slavil primiční mši svatou.

Na přání představených od 1. 10. studoval na přírodovědné univerzitě v Bratislavě ještě chemii a přírodní vědy. V Bratislavě na Miletičové se 1. 7. 1941 stal kaplanem. V letech 1943–1946 působil jako profesor chemie a přírodopisu na biskupském gymnáziu v Trnavě. V roce 1946 byl na tuto školu dosazen nový ředitel, který byl ateista a nařídil odstranění křížů ze školních tříd, ale profesoři Titus s Bakošem protestovali tím, že je ve třídách i ve sborovně za noci po dvakrát znovu zavěsili. Oba byli následně z učitelského sboru vyhozeni. Titus v září 1949 nastoupil jako kaplan do farnosti ve Velkých Čaníkovicích (dnešních Šenkvicích) v okrese Pezinok.

Ve svědectvích o něm se uvádí, že byl mužem Božím, v co věřil, to učil a také to plně žil. Byl mužem modlitby a akce, který se rozhodl pomoci vyhozeným seminaristům dosáhnout povolání, které si zvolili.

Na konci srpna 1950 poprvé za pomoci Josefa Macka tajně převáděl 6 salesiánských bohoslovců přes řeku Moravu a přes Rakousko do Itálie, aby mohli dokončit teologické studium a být vysvěceni na kněze. Uniknout před státní mocí pomáhal i některým diecézním kněžím, kterým hrozila ztráta svobody.

Druhou skupinu osmi bohoslovců a pěti kněží dovedl do Turína 23. 10. Při návratu se přes Vánoce zdržel v Rakousku a 21. 1. 1951 se při mši sv. rozhodl pro záchranu mladých spolubratrů obětovat vlastní život. Do Československa se přes Moravu vrátil 23. 3. 1951 a 9. 4. téhož roku se uskutečnila třetí výprava, na níž se kromě Tituse s pomocí Františka Totkuho, který byl neplavec, pokoušelo překročit hranici devět kněží a deset mladých salesiánů. K řece Moravě se dostali se zpožděním, a protože byla rozvodněná a člun už zde nebyl, rozhodli se někteří vrátit i přes Titovy námitky. Skupina se cestou zpět postupně rozpadla a některé členy zpozorovali pohraničníci. Postupně bylo za pomoci policie zadrženo 16 osob z 22.

Titus Zeman byl spolu s částí skupiny hned 9. 4. zatčen v Malých Levárech, ale do záznamu vyslýchající uvedli až 16. 4. Potom ho převezli do Leopoldova, kde jeho vyšetřování pokračovalo mučením.

Pastýřský list biskupů Slovenska z 2. 9. 2017 uvádí: „Tituse během téměř 60 výslechů topili ve výkalech, působili mu nepředstavitelné bolesti, bitím a kopanci mu vyráželi zuby, zlomili mu klíční kost i nosní přepážku a poškodili sluch. Ponižovali ho a nahého nechali v zimě. Chtěli ho zlomit drogami a hrozili mu oběšením.“

Třídenní soudní jednání v Justičním paláci v Bratislavě pak začalo 20. 2. 1952 a žalobce při něm požadoval trest smrti. Titus však byl odsouzen na 25 let vězení. Rok strávil v Ilavském vězení jako číslo 1929 a dobu od 6. 3. 1953 do 15. 1. 1955 ve věznici na Mírově s číslem 291/53, kde se jednalo o nucené práce s likvidačním zaměřením. Odtud ho poslali holýma rukama třídit radioaktivní uranovou rudu do Jáchymova, kde byl od 15. 1. 1955 do 28. 5. 1956 vězněm číslo A024858. Následně byl do 4. 11. 1959 vězněm č. 3620 v Leopoldově, kde dral peří a pletl špagáty. Odtud ho přemístili do Valdic, kde byl o něco méně než pět let jako vězeň číslo 5375 zařazen do brusírny skla. S podlomeným zdravím byl 10. 3. 1964 podmínečně propuštěn na svobodu. V roce 1967 mu dovolili zpovídat a v dalším roce dostal souhlas k plnému výkonu kněžské služby.

V září toho roku Titus přechodil infarkt a v polovině prosince mu od soudu v Jičíně poslali oznámení o amnestii. Asi tři týdny po doručení, 8. 1. 1969, v Bratislavě zemřel na následky mučení. Předtím odpustil všem, kteří ho mučili a jakkoliv mu ubližovali. Pohřben byl 11. 1. 1969 v rodných Vajnorech. Blahořečený byl 30. 9. 2017 u kostela Svaté Rodiny v Petržalce Bratislavě, kde obřad vykonal legát papeže Františka, kardinál Angelo Amato, prefekt Kongregace pro blahořečení a svatořečení.

Jak často jsem ochoten/ochotna pomoci druhým v případě, kdy by mohlo jít o riziko pro mou osobu nebo jen třeba věnovat více času druhým?