Hned první den jsme se seznámili s naším šéfem, který nám řekl, ať železnici vedeme tou nejrychlejší cestou. Stavba probíhala – kromě jednoho setkání s rozčíleným stádem bizonů – podle plánů až do středy, kdy náš šéf zmizel. Vzápětí na nás zaútočili indiáni, unesli čtyři děti a když se je povedlo osvobodit, zjistili jsme, že stavíme koleje přes jejich území. Nezbývalo nic jiného, než se vydat hledat šéfa, abychom si s ním vyřídili účty a aby vrátil peníze, které svým podvodem získal. Po dlouhém hledání cesty v kukuřičném bludišti a vyčerpávajícím boji jsme šéfa s jeho kumpány porazili a už pouze zbývalo dokončit stavbu naší železnice. A i to se nám během napínavé noční hry povedlo. Po krásné letní deštivé noci, kdy někteří spali pod širákem, se tábor začal krátit a po společném vystoupení pro rodiče a krátkém fotbalovém zápase, jsme se museli rozloučit. Tábor jsme si velmi užili a odnášíme si z něj kromě barevných šátků, indiánských čelenek a spousty krásných a chytlavých písniček  i hromadu nezapomenutelných zážitků.