S prvním večerem začalo sněžit. To jsme ještě seděli u kamen, kde praskalo dřevo, pili čaj a poslouchali písničky, které v nás  – jak ten první sníh – postupně přikrývaly krajinu všedních starostí a připravovaly půdu pro nevšední zážitky adventní duchovní obnovy.

V sobotu sněžení ustalo a my jsme vyšli do polí, každý sám v té nejlepší společnosti: na „slovíčko“ s Tím, kvůli kterému jsme přijeli. Někteří jsme si poprvé v životě zkusili modlit se o samotě a přitom nahlas! 

Odpoledne přišel na řadu chleba. Přivonět si, ochutnat, popřemýšlet… a pak už si vyhrnout rukávy, zabořit ruce do těsta, vypracovat bochníky a zaplnit faru vůní, kterou máme každý někde hluboko v srdci spojenou s domovem, přijetím, životem. Při pečení jsme si vzpomněli na mnoho příběhů, ve kterých hrál pro nás chleba hlavní roli. Hrál ji pak samozřejmě i při večeři, kdy jsme vlastnoručně upečené chleby lámali, dělili se o ně s ostatními a ochutnávali.

Nakonec jsme našli odvahu i k nečekané výzvě: sbalit si všechny věci a vyjít do tmy na neznámou cestu. Jen tak ve dvojicích, s Božím slovem a nejasnou představou o tom, jak bude cesta dlouhá a co nás na ní čeká. Čekal nás „epický zážitek“ světla prosvítajícího v mlze, ke kterému jsme v závěru putování zamířili jako k majáku na moři. Tam jsme zahájili Advent. Jako poutníci, kteří se nebojí vzít všechno, co mají, a vydat se na cestu. Jako přátelé, kteří na té cestě nejsou sami, uprostřed mlhy pod prosincovou oblohou zpívají „Ejhle, Hospodin přijde“ a kolem nich tma a mezi nimi oheň a nad nimi Bůh.

Anežka Hesová