Andrea se narodil 24. června 1870 blízko Novary v severní Itálii.
Vyrůstal v rodině s pěti syny a pěti dcerami. Rád se koupal a vesloval
v člunu na blízkém jezeře. Během prázdnin vášnivě chodil a lezl po
horách.
V 10ti letech přijal poprvé eucharistického Krista, ale měl neštěstí
v tom, že se ve svých 12ti letech spřátelil s jistým spolužákem, který
ho hodně nakazil nečistými řečmi. Andrea si tyto smutné zážitky nesl
životem jako železem vypálené znamení. Však později se přiznal, že
v noviciátě musel překonávat strašné pokušení v oblasti čistoty. Byla
to pro něho ohromně těžká, až se zdálo nepřekonatelná překážka ke
slibům. Boží působení v něm nakonec zvítězilo a on objevil cestu
z otroctví ke svobodě.
Na gymnáziu měl Andrea vynikající výsledky. Profesoři ho chtěli
udržet na svých školách, kněz, rodinný přítel, zase v semináři, ale
zato dva salesiáni klerici ho odrazovali od řeholního života.
V salesiánském kolegiu v Lanzu panovalo mezi mladíky velmi špatné
mínění o noviciátě a podobně smýšlel i Andrea. Ale Boží hlas v jeho
nitru byl vytrvalý: „Musíš se stát salesiánem.“
Na duchovních cvičeních měl strach představit se Donu Boskovi, a zeptat
se ho na radu ve věci povolání, protože se velice obával, že světec
z jeho srdce vyčte, kolika se dopustil hříchů nečistoty. Don Bosco se na
něj však podíval a řekl mu, ať se stane salesiánem. Šel tedy do Foglizza,
kde byl tehdy noviciát. Na Valsalice a na univerzitě v Turíně vystudoval
literaturu a filosofii.
Na Valsalice se setkal a spřátelil s blahoslaveným Augustinem
Czartoryským. V době jeho nemoci se o něho obětavě staral a byl jeho
osobním pečovatelem, který mu posloužil i v choulostivých situacích,
které vyžadovaly velmi diskrétní přístup. Andrea o Augustinovi řekl:
„Vím, že ošetřuji světce.“
Když se v únoru 1891 Andrea vracel z univerzity, silně zakašlal a
najednou cítil, že má ústa plná krve. Nakazil se tuberkulózou. Měl
pouhých 21 roků a přivolaní lékaři smutně konstatovali, že jeho choroba
je smrtelná. Andrea nic netušil a pokračoval ve studiích, protože jeho
největší touhou bylo stát se knězem. Tehdejší církevní kodex
nedovoloval kněžské svěcení, pokud kandidát nedosáhl 24 let.
Andrea stále více trpěl a ve chvílích lepších studoval, aby dosáhl
vysněného cíle. Představení chtěli tomuto obdivuhodnému, těžce
nemocnému spolubratrovi prokázat vděčnost a vymohli mu dispens, aby mohl
být o 18 měsíců dříve na kněze vysvěcený.
8. ledna 1893 ho vysvětil biskup Giovanni Cagliero, pozdější první
salesiánský kardinál. Svěcení proběhlo v pokoji, kde bydlel
Don Bosco.
Na Valsalice pobýval v tomtéž období i klerik Luigi Variara, další
budoucí světec, který, jak se později vyjádřil, k Andreovi přechovával
hluboký obdiv.
Andrea Beltrami zemřel 30. září 1897 v duchu oběti za rozkvět
působení salesiánského díla. Před svou smrtí prohlásil: „Kongregace
potřebuje takové, kteří, když trpí, trpí dobře.“ A to je velké
duchovní umění.